Prameny práva

Význam pojmu pramen práva

Pramen práva je pojem o více významech:

• jednak vyjadřuje vnější formu právních norem (pramen práva ve formálním smyslu)
• jednak je chápán jako zdroj obsahu těchto norem (pramen práva v materiálním smyslu)
• nakonec jako zdroj poznání práva (pramen práva v gnoseologickém smyslu)

V případě pramenů práva ve formálním smyslu jde o formy, které obsahují právní normy, dodávají obsaženým v nich pravidlům charakter práva. Pouze takové pravidlo chování, které má státem uznanou formu pramene práva, je právní normou.

Chápeme-li prameny práva v materiálním smyslu, pak máme na mysli zdroje obsahu práva, prameny determinující ob­sah právních norem - např. stav dané společnosti, státu a politic­kého režimu, její tradice a zvyklosti, technologickou, ekonomickou a kulturní úroveň, vliv mezinárodního společenství, resp. jednotli­vých států a jejich právních systémů, dosažený stupeň vývoje lid­ské civilizace, resp. příslušného civilizačního okruhu. V zásadě se materiálními prameny práva rozumí společenskohistorický kon­text, ve kterém právo vzniká, jsou to především určité zájmy, které se do obsahu práva promítají.

V gnoseologickém pojetí jde o prameny poznání práva. Toto pojetí je širší nežli pojetí formální. Jedná se o veškeré infor­mace o právu, jeho společenském působení. Zdrojem poznání urči­tého právního systému nemají být jen zákony a precedenty, resp. mezinárodní smlouvy, ale i rozhodnutí orgánů veřejné moci indivi­duální povahy, tj. individuální právní akty, zejména judikatura, smlouvy, právní literatura, dokumentace legislativního procesu apod.

Prameny práva z formálního hlediska

Prameny práva jsou historicky proměnlivé a i v současnosti jsou spojeny s odlišnými typy právní kultury, velkými právní sys­témy, jejichž podstatnou charakteristiku zároveň představují.

V současnosti existují tři hlavní právní systémy - kontinen­tální, anglosaský (angloamerický), islámský. Kam lze zařadit vět­šinu právních řádů světa.

Ve formálním smyslu se rozlišují čtyři základní prameny práva: právní předpis, soudní precedens, normativní právní smlou­va a právní obyčej.

Přehled pramenů práv

Právní předpisy - obecně závazné normativní právní akty

Právní předpis je výsledkem záměrné činnosti nazývané legislativní proces (v širokém slova smyslu), jedná se o takové roz­hodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní nor­my jako předem daná pravidla chování. Právní nor­my jsou v této formě vytvářeny jako předem daná pravidla chová­ní. Právní předpisy jsou rozhodujícím pramenem práva v konti­nentálním typu právní kultury, uplatňují se však také v angloa­merickém (v podobě tzv. *statute law) *a islámském typu právní kultury. Příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů, vytvořená na základě jejich tzv. právní síly. Tato *právní síla *právního předpisu souvisí zejména s postavením normotvor­ného orgánu veřejné moci, který má pravomoc přijímat určitý typ právního předpisu. V rámci takové hierarchické soustavy právních předpisů mají nejvyšší právní sílu *zákony *(a mezi nimi pak zpravi­dla *ústavní zákony). *Jejich hlavní výhodou je přehlednost a do­stupnost, nedochází-li k inflaci jejich přijímání a změn. Určitou nevýhodou je menší pružnost takto založeného práva.

                                                                             ústava = ústavní zákony				                             		                                                     zákony = zákonná opatření

			   	                  nařízení vlády

					    vyhlášky ministrů

Musíme přitom odlišit individuální právní akty (např. rozsudek, trestní příkaz, platební rozkaz, správní rozhodnutí v konkrétní věci), které nejsou prameny práva. Jedná se pouze o aplikaci obecně závazných normativních právních aktů na kon­krétní případy.

Odlišit je třeba i interní normativní akty, které také ne­jsou prameny práva, i když mají normativní charakter *(tvoří paraprávní systém). *Jsou závazné na základě právních předpisů. Jedná se o směrnice, instrukce, statuty, organizační a pracovní řády apod. Typické jsou např. ve veřejné správě, ve služebních vztazích, v pra­covních vztazích (jako pokyny zaměstnancům s obecnějším význa­mem). Jsou závazná jen pro toho, kdo je na základě zákona účast­níkem určitého vztahu, kterého se týkají (např. členové akademic­ké obce na vysoké škole - akademičtí pracovníci a studenti - jsou vázáni statutem vysoké školy a fakulty).

Právní předpisy ve formě zákonů mají, pokud jde o hlavní právní odvětví, v kontinentálním typu právní kultury podobu ko­dexů. Kodexy (zákoníky) upravují uceleně právní problematiku určitého právního odvětví nebo alespoň jeho převážné části. Jejich výhodou je přehlednost, systematičnost a nerozpornost právní úpravy. Právní síla kodexů je stejná jako jiných zákonů, rozdílný je jejich faktický význam. Negativně v tomto směru působí tzv. *nepřímé novelizace *kodexů (pomocí zásady *lex specialis). *V práv­ních řádech kontinentálního typu právní kultury se vyskytují nej­méně čtyři zákoníky: občanský zákoník, trestní zákoník, občanský soudní řád, trestní řád.

Soudní precedenty

Soudní precedens je druh judikátu, tj. soudního roz­hodnutí, které je prvním řešením daného. případu, dosud právem neupraveného, závazným pro obdobné případy v budoucnosti. Je uznáván jako formálně závazný pramen práva v angloamerickém typu právní kultury *(judge made law, case law) *a mezinárodním právu. Dnes již malý význam mají správní pre­cedenty.

V kontinentálním typu právní kultury rozhodnutí vyšších soudů nejsou formálně obecně závazná a vymahatelná, ale klíčové judikáty, vytvořené podle zákonů a normativních právních smluv mají *quasiprecedenční *význam.

Precedenty jsou charakterizovány dvěma základními znaky, kterými jsou:

• *originálnost *(původnost) - precedent je první rozhodnutí v dané věci,
• *formální obecná závaznost *- precedent je závazný pro obdobné případy.

Kontinentální systém precedens jako pramen práva neuznává. Je to typický pramen práva v angloamerické právní kultuře. Každý soud nižší se musí řídit rozhodnutím soudu vyššího. Precedentní rozhodnutí by v zásadě mělo být závazné i pro ten soud (zpravidla nejvyšší), který jej vydal.

Pro precedenty platí:

• určitý pozitivní moment, neboť představují pružný model práva
• určitý negativní moment, kterým je nižší míra právní jistoty, menší předvídatelnost práva, než je tomu v podmínkách stabi­lizovaného právního systému, náležejícímu ke kontinentální­mu typu právní kultury.

Precedent je vlastně individuální právní akt, rozhodnutí, které řeší konkrétní případ. Soudy vytvá­řejí svá precedenční rozhodnutí podle právních principů a event. i právních obyčejů, přičemž značný důraz se klade na racionálnost rozhodnutí a přesvědčivost jeho odůvodnění, a to též z hlediska jeho spravedlnosti (vystupují jako zdroj rozhodnutí). Proto se ta část odůvodnění rozhodnutí, která má charakter prece­dentu, nazývá ratio decidendi. Jedná se vlastně o normativní větu, resp. věty, použitelné na další obdobné případy. Ta část odů­vodnění rozhodnutí, která se týká jedinečného případu, řešeného soudem a která nemá obecnou závaznost, se nazývá obiter dictum.

Zásada stare decisis (setrvat u rozhodnutého) pak doplňu­je tuto doktrínu, nazývanou *rule of precedent, *znamená, že prece­denční rozhodnutí se aplikuje na podobné případy a nemůže být bezdůvodně měněno, a to ani tím soudem, který jej přijal. Tím je zajištěna stabilita práva. Od precedentu je možno se odchýlit teh­dy, jestliže se podstatně změnily okolnosti oproti těm, za nichž byl přijat * nebo jestliže nově řešený pří­pad má odlišné znaky. *(Ve Velké Británii od roku 1966 platí, že Sněmovna lordů jako nejvyšší soud může změ­nit svůj dřívější precedent, Nejvyšší soud USA se v téměř dvouset­leté historii svého rozhodování několikrát odchýlil od dřívějších precedentů).

Metoda distinkce (rozdílnosti, rozlišování) spočívá v tom, že soud shledává rozdíly mezi různými precedenty, hledá, který je nejspíše použitelný pro konkrétní případ. Jestliže nenalezne vhod­ný, vytvoří nový, ve kterém argumentuje právě těmito rozdíly.

Normativní právní smlouvy

Normativní právní smlouva je druhem smlouvy ob­sahující právní normy jako obecně závazná pravidla cho­vání.

Co do obsahu jsou normativní právní smlouvy blízké práv­ním předpisům, ale vznikají na základě konsensu, nikoliv na zá­kladě autoritativního rozhodnutí. Právní materii upravují obecně a originálně.

Normativní právní smlouvy jsou v současnosti nejdůležitěj­ším pramenem práva mezinárodního, kde nezřídka nahrazují do­savadní úpravu obyčejového práva. Nejvýznamnější mezinárodní smlouvou je Charta OSN, jakási “ústava” mezinárodního spole­čenství, kterou uzavřeli zakládající členové OSN (v posledních le­tech probíhají v rámci OSN diskuse o její novelizaci). V meziná­rodním právu je připuštěno, aby existovaly jisté výhrady k někte­rým ustanovením jinak přijímaných smluv. Projevuje se tak atri­but suverenity států tvořících mezinárodní společenství.

V současnosti je pro demokratické státy typické, že norma­tivní právní smlouvy jsou nejen závazným pramenem mezinárod­ního práva, ale že je také přebírají (recipují, inkorporují, imple­mentují) z mezinárodního práva do práva vnitrostátního. V dů­sledku toho je zpravidla ústavou stanovený okruh mezinárodních právních smluv vnitrostátním pramenem práva. V České republi­ce podle dosavadní dikce čI. 10 Ústavy jsou ratifikované a vyhláše­né mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobo­dách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Ve smyslu této ústavní klauzule jsou součástí právního řádu České republiky, přičemž obrat “mají přednost před zákonem” je zpravidla interpretován tak, že v případě, kdy zákonná úprava neobstojí v relaci k textu meziná­rodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, musí soud, vázaný jinak jen zákonem, postupovat podle této smlouvy.

Zásadní význam mají normativní smlouvy pro právo Evrop­ské unie. Celá základní struktura Evropských společenství a Ev­ropské unie je vybudována mezinárodními smlouvami, které tak založily samostatný právní řád odlišný od práva vnitrostátního, ale i od práva mezinárodního.

Zvláštní druh normativní právní smlouvy tvoří kolektivní smlouvy. Původně vznikly ve Skandinávii a byly převzaty do celé Evropy. Upravují pracovní a sociální otázky. Jsou pramenem vnit­rostátního práva. U nás mohou jít pouze nad rámec zákona (obsa­hují např. určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpra­vě). Jsou uzavírány mezi svazy zaměstnavatelů a odbory na růz­ných stupních. Jejich uzavírání včetně obsahu je do větší či menší míry upraveno zákonem. Zákon také zpravidla těmto smlouvám propůjčuje normativní charakter.

Právní obyčeje

Právní obyčeje jsou nejstarším pramenem práva, v součas­nosti však mají jen omezený význam. Pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společen­stvím států), netvoří se cílevědomě (imperativně nebo konsensuálně). Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Jedná se o “nepsané právo”, a tím se dostává do konfliktu s požadavkem formální urči­tostí právní normy.

Přestože jde sice o právo svojí formou původně nepsané, v průběhu doby vznikaly v případě jejich používání nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či soukromé po­vahy, čímž docházelo k určité rigiditě, oslabila se hlavní přednost obyčejů, tj. pružnost při jejich výkladu a používání. Na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psa­né právo.

Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému prá­vu na počátku 19. století, ale v určitých oblastech Evropy až ve 20. století.

Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy, kterými jsou:

• zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný,
• skutečnost, že jde o zvyk obecně uznáva­ný, který je v posledku uznán a sankcionován státem (společen­stvím států).

Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto ofi­ciálně uznaného zvykového pravidla.

V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii a v právu islámském, resp. dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky, význam si podržují jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu není právní obyčej pra­menem práva (u nás od roku 1811, od vydání rakouského Všeobec­ného občanského zákoníku (ABGB), na Slovensku od r. 1950).

Právní obyčeje musíme odlišovat od jistých *zvyklostí *- uzan­cí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti atd.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu. V některých případech s nimi zákon výslovně spojuje právní důsledky (např. § 3 a § 39 občanského zákoníku).

Jiné prameny práva

V angloamerickém typu právní kultury, popř. do jisté míry i v právu mezinárodním mají subsidiární význam i další prameny práva. Uplatní se zejména při tvorbě soudních precedentů.

Jsou jimi:

• odborná literatura, společné mínění učenců
• spravedlnost
• právní principy
• rozum

Jedná se o subsidiární právní prameny, uznávané jak v an­gloamerickém typu právní kultury, tak v právu mezinárodním. Slouží, jak již bylo vysvětleno výše, zejména jako prameny pro tvor­bu soudních rozhodnutí precedentní povahy. Obdobnou roli mohou hrát i při argumentaci zákonodárce nebo soudního orgá­nu, jemuž je svěřena pravomoc zasahovat do právního řádu z hle­diska ochrany ústavnosti a zákonnosti (v České republice v sou­časnosti toliko Ústavního soudu, perspektivně i Nejvyššího správ­ního soudu) při rozhodování normativního charakteru, tj. při vy­tváření a rušení zákonů, popř. i podzákonných právních předpisů. Za formální prameny práva se však zpravidla nadále nepovažují.