HELÉNISTICKÁ FILOSOFIE
- vznik - říše Alexandra Makedonského (asi konec 4.st.př.n.l.)
- konec - asi 30 n.l. kdy byl dobit poslední helénistický stát Egypt Římany - ale dle filosofie až do zániku antiky – 6.st. - 529 – zrušení všech pohanských škol i Akademie výnosem císaře Justiniána I. - 476 – zánik Západořímské říše - 524 – popraven filosof Boethius (díli: Filosofie utěšitelka) – poslední antický filosof
- první kosmopolitní kultura na světě - synkretismus = prolínání kultur (řecká a orientální)
- ztráta hranic i životních jistot → úkoly filosofie a náboženství v helenismu: - hledání spásy, životní útěcha - etické otázky – Jak by měl člověk žít a zemřít? V čem spočívá štěstí? Jak ho dosáhnout?
- 5 hlavních škol - stoicismus - epikureismus - skepticismus - novoplatonismus - elekticismus
1. Stoicismus Zenón z Kitia
- nebyl athénským občanem – nemohl koupit dům – setkávali se ve sloupové síni (Stoa Poikile = malované sloupořadí)
- dělí svůj systém na - logiku – aristotelovské základy (10 kategorií redukují na 4) - fyziku - materialistická (existuje to, co je tělesné) - monistická (1 princip existence)
- Hérakleitovské myšlenky – každý člověk část světového rozumu (logos) – člověk = miniaturní vesmír
- panteisté – bůh – prvotní princip – logos – všudepřítomný Etika
- každý hledá blažený život
- 2 zásady – „Vše co se děje, děje se v souladu se zákony přírody.“ „Lidé by měli žít v souladu se zákony přírody.“
- události jsou dány zákonem přírody – člověk nemůže bojovat s nevyhnutelným
- člověk se musí smířit s budoucím, vše co se děje, děje se nejlepším způsobem
- jak dosáhnout blaženosti - schopnost rozeznat dobré, špatné a lhostejné - lhostejné – z vnějšku – neovlivníme - duše osvobozená od vášní → dosažení životního klidu – ataraxia Představitelé
- Zenón z Kitia – zakladatel školy
- Seneca – vychovatel Nera, nucen spáchat sebevraždu, odmítl hromadění majetku, byl ale velmi bohatý → říkal, že učí, jak se má žít, ne jak žije
- Epiktétos – otrok, který se stal svobodným, „Vydrž to a kontroluj se“
- Marcus Aurelius – panovník, filosof na trůně, dílo: Hovory k sobě
2. Epikureismus Epikúros ze Samu
- zakladatel
- svou školu založil daleko od města, dával přednost životu v soukromí (státu a politiky si necenil) „Žij skrytě“
- člověk je bytost individuální (v rozporu se zoon politikon = tvor společenský)
- veřejná činnost rozptyluje lidi, znemožňuje jim dosáhnout klidu, blaženosti
- každý myslí především sám na sebe
- „zahrada Epikúrova“ = Epikurejský spolek – byla veřejně přístupná všem (pohlaví, původ, postavení)
- epikurejci = myslitelé ze zahrady
Hédonismus
- etický názor
- nejvyšším dobrem a štěstím je slast
- dosažení slasti je podřízeno rozumu → člověk se musí naučit řady prožitků vzdát
- 3 druhy slastí - 1. ty, které jsou přirozené a musí být uspokojeny (touha po jídle a přístřeší) - 2. ty, které jsou přirozené, ale nemusí být nutně uspokojeny (sexuální touha) - 3. ty, které nejsou přirozené, ani nezbytné (touha po bohatství a slávě)
- pro dosažení blaženosti (ataraxia) → uspokojovat jen touhy prvního druhu, v menší míře druhého druhu a pomíjet třetí druh
- v dosažení ataraxie nám často zabraňují strachy – strach z nedosažení blaženosti (snadné), z bohů (existují, nezasahují), ze smrti („Dokud jsme my, není smrt, je-li smrt, nejsme.“)
3. Skepticismus
- skeptik = člověk, který pochybuje, nechce něco uznat za pravdivé
- z řec. Skepsis = uvažování, zkoumání
- odmítají všechny filosof. směry tvrdící, že o skutečnosti je možno podat nějakou pozitivní výpověď → takové směry nazýváme dogmatické
- zabývají se otázkou jistoty a věrohodnosti
- skeptikové povzbudili kritické myšlení – nutnost dokazování ve vědě
- velmi rozšířený myšlenkový směr – 1.st.př.n.l. → všeobecná kulturní únava → mnoho různých filosof. směrů – častá absence kritického zdůvodnění – pochybnosti o všem
- 3 periody skeptické filosofie: 1. Pyrrhonova skepse
- Pyrrhón z Elidy
- zakladatel skepticismu, nic nenapsal, myšlenky víme díky žákům
- účast na Alexandrových taženích – setkání s indickými kněžími a mágy ho výrazně ovlivnilo
- člověk nemá dělat úsudky o skutečnosti: „To, že je med sladký, netvrdím, připouštím však, že se takovým jeví.“ → nejsme schopni říct, jaká věc opravdu je → na vše můžeme mít protikladné názory → neexistuje pevné kritérium hodnocení a poznávání věcí
- nezbytné k dosažení ataraxie
2. Akademická skepse
- skepticismus se přesunul na půdu Platonské akademie
- kritika veškerého lidského poznání
- Karneadés z Kyrény
3. Probabilismus
- mírnější forma skepticismu
- pravda neexistuje, v praxi stačí, že je to pravděpodobné
- Aenesidemus – formulace 10 tropů – hledisek dokazujících nepoznatelnost pravdy
4. Elekticismus
- Řím, Alexandrie
- elektik = „vyběrač“
- Římané z původních řeckých filosofických systémů vybírali to, co se jim jevilo správné
- filosofie jako vodítko správného jednání
Marcus Tullius Cicero
- proslulý politik a řečník
- ciceronská latina – dokonalost jazyka – převod řecké terminologie do latiny
- dílo: O nejvyšším dobru a zlu
Filón
- hlavní představitel alexandrijského elekticismu – mix řecké a orientální tradice (vliv řeckého překladu Starého zákona = septuaginta)
- žid
- 3 zdroje poznání - řecká filosofie - Starý zákon - osvícení, které přichází od boha
- bůh – neurčitý, nepoznatelný, nedosažitelná dálka, při stvoření se nedotkl látky, svou vůli prosazuje idejí → souhrn idejí = logos - vládne světu – 2. místo po bohu - prostředník mezi bohem a člověkem
5. Novoplatonismus
- poslední důležitý antický systém
- soudobý s počátky křesťanství
- revize Platónovy filosofie
Plotínos X Platón - konečný zdroj bůh = jedno - 2 světy (hmotný+ svět idejí) - nedefinovatelný, nepopsatelný - idea dobra – mezi idejemi a - můžeme jen říct, že je konečným zdrojem existence
- bůh uchopen jen v mystickém prožitku a tvoří nižší sféry reality → emanace (vyzařování) – 1.emanace = duch
STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE
- navazuje na antiku, spjatá s křesťanstvím
- začátek - 313 – Edikt milánský – císař Konstantin zrovnoprávnil křesťanství - 395 – rozdělení Římské říše - 476 – dobytí Říma – Odoaker sesadil Romula Augusta - 525 – založení řádu Benedictinů + 1.evropský klášter - 529 – uzavření Platónské Akademie Justiniánem I.
- konec středověku - 1450 – vynález knihtisku - 1492 – K. Kolumbus objevil Ameriku - 1517 – reformace, Luther publikoval kritiku církve
- přejímá a přepracovává antická filosofická díla – Aristoteles a novoplatonikové
- dělení - patristika (1.st.-800) - scholastika (9.st.-15.st.)
- apologet = člověk hájící křesťanství před pohanskými pověrami - apologetika – jejich díla
1. Patristika
- patres = otcové
- teoreticky se formuluje křesťanství v dílech svatých otců pomocí filosofických a teologických pojmů
Svatý Augustin
- Aurelius Augustinus z Alžíru
- usiloval o nalezení objektivní pravdy – prošel mnoha myšlenkovými směry → našel ji až v křesťanství
- psal apologetiky - VYZNÁNÍ - O BOŽÍ OBCI - kritizuje světské uspořádání - prožívání času – existuje jen subjektivní prožívání času - zkoumá vlastní nitro, kritizuje své mládí, zabývá se pamětí a časem - obec boží/obec pozemská – spravedlivost – obec boží je tvořena opravdovými věřícími - O SVOBODĚ VŮLE - svobodná vůle vs. Predestinace (předurčení) - Augustinus – člověk je předurčen ke spáse X ztracení - Pelagius – člověk se rodí bez hříchu a svobodný
- ovlivnil Descarta
- Augustinova gnozeologie = pochybuju, myslím, tedy jsem → když pohybuju, myslím, proto existuju - jsem
- augistianismus = až do 13.st. hlavním pilířem církve
2. Scholastika
- raná 9-12.st.
- vrcholná 13.st.
- úpadek 14.-15.st.
- od slova schola = škola
- kultura doby Karla Velikého – chtěl obnovit antickou kulturu, podporoval vzdělanost
- vyučování a výchovy duchovenstva v klášterech
- scholastická metoda = prostřednictvím rozumu, filosofie má zdůvodnit dogmata křesťanství - cíl je systematizovat, vyvrácení filosof. argumentů proti dogmatu křesťanství
a) Raná scholastika
- spor o univerzálie
- univerzálie = obecniny, obecné pojmy
- spor o to, jak moc jsou univerzálie skutečné
- Realisté – univerzálie skutečně existují a existují mimo věc samotnou, viz. Platón
- Nominalisté – univerzálie jsou jen jména, která dáváme podobným věcem (metafyz. Aristotela)
Anselm z Cantebury
- realista
- podal rozumový důkaz boží existence
- „Věřím, abych poznal.“
Petr Abelárd
- „Snažím se pochopit, abych věřil.“
- univerzálie existují, ale pouze v mysli, kde tvoří obsah pojmů
- ani realista, ani nominalista
b) Vrcholná scholastika
- svět ovládl Aristoteles
- rozkvět arabské a židovské filosofie
Tomáš Akvinský
-
nejvýznamnější scholastik a středověký myslitel, říkalo se mu andělský doktor či princ scholastiků
-
pocházel ze starobylého hraběcího rodu, narodil se u Neapole, studoval po celé Evropě, kde byl žákem Alberta Velikého
-
od 17let je členem dominikánského řádu
-
brali ho později ke všem sporným otázkám, působil jako rádce a učitel na Sorbonně
-
nej. díla: SUMA PROTI POHANŮM, SUMA TEOLOGIE
-
témata: vztah teologie a filosofie (vtah víry a rozumu)
-
je přesvědčen o lidském poznání, víra i rozum jsou dva legitimní způsoby poznání, tvrdí, že však existují nadrozumové pravdy, které nelze postihnout pouze rozumem, ale musí se k tomu přidat i víra - k těmto nadrozumovým pravdám patří: trojjedinost boha, otázky Andělů, zmrtvýchvstání Krista atd.
-
filosofie má vyvracet protikřesťanské argumenty, protože musí být protirozumové
-
neexistuje dvojí pravda (víry a rozumu), je pouze jen jedna pravda (spojena obojím)
-
důkazy boží existence - Bůh je rozumem zdůvodnitelný, ale většina lidí není schopna k tomu rozumem dojít
-
sepsal 5 důkazů boží existence - z jeho činů (očividná návaznost na Aristotela): 1) Důkaz z pohybu - každý pohyb musí mít příčinu a musí mít prvního hybatele = Bůh, je nehybný 2) Důkaz z řetězu příčin - vše se vším souvisí a ústí to v Boha 3) Důkaz z nahodilého a nutného - jsou věci, které jsou nahodilé, můžou a nemusí být, avšak existuje něco, co pouze musí být, tím je Bůh 4) Důkaz ze stupňů věcí - vychází ze stupňů bytí, kvalit jednotlivých věcí (Já jsem dobrý, ty jsi horší, ale měří se to dle absolutního měřítka a tím je Bůh) 5) Důkaz teleologický - vše v přírodě má nějaký účel, je nějak řízeno, je něco rozumného, co do světa účel vložilo, dárcem je Bůh
-
ve sporu o univerzálie byl umírněný realista
-
jeho názory byly na tu dobu odvážné a byly odsouzeny v Paříži, ale už za padesát let po smrti byl prohlášen za svatého 1322
-
1879 - papežskou encyklikou prohlášeno jeho učení, lehce pozměněno, za oficiální filosofii katolické církve a vešlo do dějin pod názvem novotomizmus