__HELÉNISTICKÁ FILOSOFIE __- vznik - říše Alexandra Makedonského (asi konec 4.st.př.n.l.) - konec - asi 30 n.l. kdy byl dobit poslední helénistický stát Egypt Římany - ale dle filosofie až do zániku antiky – 6.st. - 529 – zrušení všech pohanských škol i Akademie výnosem císaře Justiniána I. - 476 – zánik Západořímské říše - 524 – popraven filosof Boethius (díli: Filosofie utěšitelka) – poslední antický filosof - první kosmopolitní kultura na světě - synkretismus = prolínání kultur (řecká a orientální) - ztráta hranic i životních jistot -> úkoly filosofie a náboženství v helenismu: - hledání spásy, životní útěcha - etické otázky – Jak by měl člověk žít a zemřít? V čem spočívá štěstí? Jak ho dosáhnout? - 5 hlavních škol - stoicismus - epikureismus - skepticismus - novoplatonismus - elekticismus
__1. Stoicismus __Zenón z Kitia - nebyl athénským občanem – nemohl koupit dům – setkávali se ve sloupové síni (Stoa Poikile = malované sloupořadí) - dělí svůj systém na - logiku – aristotelovské základy (10 kategorií redukují na 4) - fyziku - materialistická (existuje to, co je tělesné) - monistická (1 princip existence) - Hérakleitovské myšlenky – každý člověk část světového rozumu (logos) – člověk = miniaturní vesmír - panteisté – bůh – prvotní princip – logos – všudepřítomný Etika - každý hledá blažený život - 2 zásady – „Vše co se děje, děje se v souladu se zákony přírody.“ „Lidé by měli žít v souladu se zákony přírody.“ - události jsou dány zákonem přírody – člověk nemůže bojovat s nevyhnutelným - člověk se musí smířit s budoucím, vše co se děje, děje se nejlepším způsobem - jak dosáhnout blaženosti - schopnost rozeznat dobré, špatné a lhostejné - lhostejné – z vnějšku – neovlivníme - duše osvobozená od vášní -> dosažení životního klidu – ataraxia Představitelé - Zenón z Kitia – zakladatel školy - Seneca – vychovatel Nera, nucen spáchat sebevraždu, odmítl hromadění majetku, byl ale velmi bohatý -> říkal, že učí, jak se má žít, ne jak žije - Epiktétos – otrok, který se stal svobodným, „Vydrž to a kontroluj se“ - Marcus Aurelius – panovník, filosof na trůně, dílo: Hovory k sobě
2. Epikureismus Epikúros ze Samu - zakladatel - svou školu založil daleko od města, dával přednost životu v soukromí (státu a politiky si necenil) „Žij skrytě“ - člověk je bytost individuální (v rozporu se zoon politikon = tvor společenský) - veřejná činnost rozptyluje lidi, znemožňuje jim dosáhnout klidu, blaženosti - každý myslí především sám na sebe - „zahrada Epikúrova“ = Epikurejský spolek – byla veřejně přístupná všem (pohlaví, původ, postavení) - epikurejci = myslitelé ze zahrady
Hédonismus - etický názor - nejvyšším dobrem a štěstím je slast - dosažení slasti je podřízeno rozumu -> člověk se musí naučit řady prožitků vzdát - 3 druhy slastí - 1. ty, které jsou přirozené a musí být uspokojeny (touha po jídle a přístřeší) - 2. ty, které jsou přirozené, ale nemusí být nutně uspokojeny (sexuální touha) - 3. ty, které nejsou přirozené, ani nezbytné (touha po bohatství a slávě) - pro dosažení blaženosti (ataraxia) -> uspokojovat jen touhy prvního druhu, v menší míře druhého druhu a pomíjet třetí druh - v dosažení ataraxie nám často zabraňují strachy – strach z nedosažení blaženosti (snadné), z bohů (existují, nezasahují), ze smrti („Dokud jsme my, není smrt, je-li smrt, nejsme.“)
3. Skepticismus - skeptik = člověk, který pochybuje, nechce něco uznat za pravdivé - z řec. Skepsis = uvažování, zkoumání - odmítají všechny filosof. směry tvrdící, že o skutečnosti je možno podat nějakou pozitivní výpověď -> takové směry nazýváme dogmatické - zabývají se otázkou jistoty a věrohodnosti - skeptikové povzbudili kritické myšlení – nutnost dokazování ve vědě - velmi rozšířený myšlenkový směr – 1.st.př.n.l. -> všeobecná kulturní únava -> mnoho různých filosof. směrů – častá absence kritického zdůvodnění – pochybnosti o všem - 3 periody skeptické filosofie: 1. Pyrrhonova skepse - Pyrrhón z Elidy - zakladatel skepticismu, nic nenapsal, myšlenky víme díky žákům - účast na Alexandrových taženích – setkání s indickými kněžími a mágy ho výrazně ovlivnilo - člověk nemá dělat úsudky o skutečnosti: „To, že je med sladký, netvrdím, připouštím však, že se takovým jeví.“ -> nejsme schopni říct, jaká věc opravdu je -> na vše můžeme mít protikladné názory -> neexistuje pevné kritérium hodnocení a poznávání věcí - nezbytné k dosažení ataraxie
2. Akademická skepse - skepticismus se přesunul na půdu Platonské akademie - kritika veškerého lidského poznání - Karneadés z Kyrény
3. Probabilismus - mírnější forma skepticismu - pravda neexistuje, v praxi stačí, že je to pravděpodobné - Aenesidemus – formulace 10 tropů – hledisek dokazujících nepoznatelnost pravdy
4. Elekticismus - Řím, Alexandrie - elektik = „vyběrač“ - Římané z původních řeckých filosofických systémů vybírali to, co se jim jevilo správné - filosofie jako vodítko správného jednání
Marcus Tullius Cicero - proslulý politik a řečník - ciceronská latina – dokonalost jazyka – převod řecké terminologie do latiny - dílo: O nejvyšším dobru a zlu
Filón - hlavní představitel alexandrijského elekticismu – mix řecké a orientální tradice (vliv řeckého překladu Starého zákona = septuaginta) - žid - 3 zdroje poznání - řecká filosofie - Starý zákon - osvícení, které přichází od boha - bůh – neurčitý, nepoznatelný, nedosažitelná dálka, při stvoření se nedotkl látky, svou vůli prosazuje idejí -> souhrn idejí = logos - vládne světu – 2. místo po bohu - prostředník mezi bohem a člověkem
5. Novoplatonismus - poslední důležitý antický systém - soudobý s počátky křesťanství - revize Platónovy filosofie
Plotínos X Platón__ - konečný zdroj bůh = jedno__ - 2 světy (hmotný+ svět idejí) - nedefinovatelný, nepopsatelný - idea dobra – mezi idejemi a - můžeme jen říct, že je konečným zdrojem existence
- bůh uchopen jen v mystickém prožitku a tvoří nižší sféry reality -> emanace (vyzařování) – 1.emanace = duch
STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE - navazuje na antiku, spjatá s křesťanstvím - začátek - 313 – Edikt milánský – císař Konstantin zrovnoprávnil křesťanství - 395 – rozdělení Římské říše - 476 – dobytí Říma – Odoaker sesadil Romula Augusta - 525 – založení řádu Benedictinů + 1.evropský klášter - 529 – uzavření Platónské Akademie Justiniánem I. - konec středověku - 1450 – vynález knihtisku - 1492 – K. Kolumbus objevil Ameriku - 1517 – reformace, Luther publikoval kritiku církve - přejímá a přepracovává antická filosofická díla – Aristoteles a novoplatonikové - dělení - patristika (1.st.-800)__ - scholastika__ (9.st.-15.st.) - apologet = člověk hájící křesťanství před pohanskými pověrami - apologetika – jejich díla
1. Patristika - patres = otcové - teoreticky se formuluje křesťanství v dílech svatých otců pomocí filosofických a teologických pojmů
Svatý Augustin - Aurelius Augustinus z Alžíru - usiloval o nalezení objektivní pravdy – prošel mnoha myšlenkovými směry -> našel ji až v křesťanství - psal apologetiky - VYZNÁNÍ - O BOŽÍ OBCI - kritizuje světské uspořádání - prožívání času – existuje jen subjektivní prožívání času - zkoumá vlastní nitro, kritizuje své mládí, zabývá se pamětí a časem - obec boží/obec pozemská – spravedlivost – obec boží je tvořena opravdovými věřícími - O SVOBODĚ VŮLE - svobodná vůle vs. Predestinace (předurčení) - Augustinus – člověk je předurčen ke spáse X ztracení - Pelagius – člověk se rodí bez hříchu a svobodný - ovlivnil Descarta - Augustinova gnozeologie = pochybuju, myslím, tedy jsem -> když pohybuju, myslím, proto existuju - jsem - augistianismus = až do 13.st. hlavním pilířem církve
2. Scholastika - raná 9-12.st. - vrcholná 13.st. - úpadek 14.-15.st. - od slova schola = škola - kultura doby Karla Velikého – chtěl obnovit antickou kulturu, podporoval vzdělanost - vyučování a výchovy duchovenstva v klášterech - scholastická metoda = prostřednictvím rozumu, filosofie má zdůvodnit dogmata křesťanství - cíl je systematizovat, vyvrácení filosof. argumentů proti dogmatu křesťanství
a) Raná scholastika - spor o univerzálie - univerzálie = obecniny, obecné pojmy - spor o to, jak moc jsou univerzálie skutečné - Realisté – univerzálie skutečně existují a existují mimo věc samotnou, viz. Platón - Nominalisté – univerzálie jsou jen jména, která dáváme podobným věcem (metafyz. Aristotela)
Anselm z Cantebury - realista - podal rozumový důkaz boží existence - „Věřím, abych poznal.“
Petr Abelárd - „Snažím se pochopit, abych věřil.“ - univerzálie existují, ale pouze v mysli, kde tvoří obsah pojmů - ani realista, ani nominalista
b) Vrcholná scholastika - svět ovládl Aristoteles - rozkvět arabské a židovské filosofie
Tomáš Akvinský - nejvýznamnější scholastik a středověký myslitel, říkalo se mu andělský doktor či princ scholastiků - pocházel ze starobylého hraběcího rodu, narodil se u Neapole, studoval po celé Evropě, kde byl žákem Alberta Velikého - od 17let je členem dominikánského řádu - brali ho později ke všem sporným otázkám, působil jako rádce a učitel na Sorbonně - nej. díla: SUMA PROTI POHANŮM, SUMA TEOLOGIE - témata: vztah teologie a filosofie (vtah víry a rozumu) - je přesvědčen o lidském poznání, víra i rozum jsou dva legitimní způsoby poznání, tvrdí, že však existují nadrozumové pravdy, které nelze postihnout pouze rozumem, ale musí se k tomu přidat i víra - k těmto nadrozumovým pravdám patří: trojjedinost boha, otázky Andělů, zmrtvýchvstání Krista atd. - filosofie má vyvracet protikřesťanské argumenty, protože musí být protirozumové - neexistuje dvojí pravda (víry a rozumu), je pouze jen jedna pravda (spojena obojím) - důkazy boží existence - Bůh je rozumem zdůvodnitelný, ale většina lidí není schopna k tomu rozumem dojít - sepsal 5 důkazů boží existence - z jeho činů (očividná návaznost na Aristotela): 1) Důkaz z pohybu - každý pohyb musí mít příčinu a musí mít prvního hybatele = Bůh, je nehybný 2) Důkaz z řetězu příčin - vše se vším souvisí a ústí to v Boha 3) Důkaz z nahodilého a nutného - jsou věci, které jsou nahodilé, můžou a nemusí být, avšak existuje něco, co pouze musí být, tím je Bůh 4) Důkaz ze stupňů věcí - vychází ze stupňů bytí, kvalit jednotlivých věcí (Já jsem dobrý, ty jsi horší, ale měří se to dle absolutního měřítka a tím je Bůh) 5) Důkaz teleologický - vše v přírodě má nějaký účel, je nějak řízeno, je něco rozumného, co do světa účel vložilo, dárcem je Bůh
- ve sporu o univerzálie byl umírněný realista - jeho názory byly na tu dobu odvážné a byly odsouzeny v Paříži, ale už za padesát let po smrti byl prohlášen za svatého 1322 - 1879 - papežskou encyklikou prohlášeno jeho učení, lehce pozměněno, za oficiální filosofii katolické církve a vešlo do dějin pod názvem novotomizmus