- kulturním a politickým centrem se stávají Athény za vlády Perikla ½ 5.st.BC - zlatý věk Athén - - toto období začíná působením sofistů na přelomu 5./4. stol.BC, končí roku 322-Aristotelovou smrtí - filozofie se soustředí místo na hledání arché a kosmu na člověka a jeho místo ve společnosti
SOFISTÉ - sofos = moudrý, sofia = moudrost - orientace na člověka - lidé s občanskými právy mají možnost ovlivňovat své spoluobčany a veřejné dění -> potřebují řečnické dovednosti, znalosti faktů - sofisté byli putující filosofové, kteří vyučovali rétoriku, gramatiku, politiku, historii, matematiku,.. - za výuku si nechávali platit (terč kritiky jiných filosofů např. Platon) - ve skutečnosti jim nejde o hledání pravdy jako takové, ale učili své žáky, jak přesvědčit publikum o své vlastní pravdě - nesoustřeďují se na poznání přírody, ale na to co je užitečné pro život mezi lidmi - sofismata = určitá pravidla, logické postupy řečnického přesvědčování (logicky dokázat i nepravdu) - např. co jsi neztratil, to máš -> neztratil jsi rohy -> máš rohy - eristika = umění vést spory
Protagoras z Abdéry - bohatý, významný - zajímal se o disciplínu orthopeia = správné užití slov - metoda užitečná při výkladu zákonů, smluv,.. - „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ -> různé osoby vnímají tutéž věc jiným způsobem (teorie dvojí pravdy) -> objektivní pravda neexistuje - spis: O Bozích (-> byl obviněn z bezbožnosti, vyhnán z Athén) – „O bozích nelze vědět nic, ani zda jsou, ani zda nejsou, ani jakou mají podobu.“ -> popírá možnost poznání -> = agnosticismus
Gorgias z Leontýn - řekl, že neexistuje jsoucno (zkoumal dosavadní koncepce svých předchůdců a zjistil, že si odporují) -> i kdyby jsoucno bylo, stejně by nebylo možné jej poznat (ani sdělit své poznání druhému -> nikdo si to nepředstaví stejně) -> nutně by existovalo vše, na co člověk pomyslí -> každý výrok by byl automaticky pravdivý - 3 zásady - „nic není“ - „je-li něco, nemůže to člověk poznat“ - „lze-li to poznat, nelze to druhému sdělit“
__ SOKRATES __ - celý život v Athénách - vyučil se sochařem, ale věnoval se filosofii - nezanechal po sobě dílo – putoval městem a navazoval nahodilé hovory s lidmi, které se týkaly lidských hodnot (ctností uplatňovaných v životě) -> chtěl, aby mu vysvětlili, co daná ctnost znamená a pak mu dokázal, že to vlastně neví a mylně se o něčem domnívá - zdůrazňoval to, co nevíme -> „Vím, že nic nevím.“ -> vyjadřoval pokoru před znalostmi - přirovnával se k porodní bábě – ona dítě nerodí, ale pomáhá mu na svět, on pomáhá na svět myšlenkám druhých = maieutika (schopnost sklízet plody vlast. Ducha) - nikdy se nepovažoval za učitele - vnitřní hlas daimonion – součást vesmírné božské bytosti - ozve se, když je něco špatně (=svědomí)
Sokratův ideální stát__ __- více souvisel se ctností - 3 zákl. ctnosti - střídmost - udatnost - spravedlnost - je založený na zemědělství, vojenství (jsou opakem řemesla a obchodu, ty totiž souvisí s penězi a tím kazí lidskou duši) - u Sokrata se poprvé objevuje klasifikace státních forem, on sám za správnou považuje aristokracii
PLATÓN - Sokratův nejvýznamnější žák - jeho skutečné jméno je Aristokles - pocházel z velmi vlivné Athénské rodiny - po Sokratově smrti cestoval, po svém návratu založil v Athénách filosofickou školu Akademie - představitel objektivního idealismu – ideje existují nezávisle na nás - dílo: Ústava – v ní třeba o ideálním státě, obrana Sokratova - Platónova metafyzika – teorie idejí - rozlišuje 2 světy - svět hmotný - svět idejí
Svět hmotný - ten, ve kterém žijeme - v něm se všechno mění v čase, jsou nedokonalí, mají možnost pohybu (sami nebo o něčí pomoci), jsou smyslově vnímatelní, jsou to individua (jednotliviny) - je závislý na světě idejí, každý objekt hmotného světa je napodobeninou dokonalé formy
Svět idejí - všechno zde je dokonalé, věcné, neměnné, nepohyblivé, smyslově nevnímatelné – možno poznat pouze rozumem, jsou to obecniny
Podobenství o jeskyni - vězni v jeskyni vidí pouze stíny = svět je pouhým zdáním
Lidská duše - je nesmrtelná - než se ocitla v lidském těle, pobývala v říši idejí -> proto má člověk základní povědomí o světě (získává orientaci ve světě tím, že se rozpomíná na ideje) -> teorie __anamnéze __- duše se skládá ze 3 částí - rozumová (miluje pravdu, měla by vládnout nad ostatními částmi duše) - ctižádostivá (miluje čest a vítězství) - žádostivá (touží po jídle, pití a tělesné slasti)
Platónův ideální stát - je odvozen od představy lidské duše - ze 3 společenských vrstev - řemeslníci – odpovídají nejnižší, žádostivé části duše - strážci – odpovídají ctižádostivé části - vládci – filosofové – rozumová část - jedinec se stává členem třídy narozením, ale přemístí se do vyšší nebo nižší třídy podle svého nadání - na rozdíl od řemeslníků, filosofové a strážci nemají dovoleno mít ani soukromý majetek ani vlastní rodinu a ženu – všechno mají společné - klad velký důraz na výchovu -> všichni mají možnost studovat -> všichni mají možnost stát se vládci - ti nejlepší postupují dál, skládají těžší zkoušky a asi po 50ti letech se z těch nejlepších stanou mudrci, kteří pak mohou vládnout
ARISTOTELES - učitelem Alexandra Velikého, pocházel z Makedonie - odešel do Athén, kde studoval a stal se Platónovým žákem, ale i kritikem - lykeion – peripatetická škola - pokládá se za zakladatele logiky, za prvního velkého biologa - napsal hodně spisů - velké pojednání o logice – Ogranon – 6 spisů - o jazyku – Rétorika, Poetika - o přírodě – Fyzika - o duši – De Anima - o metafyzice – Metafyzika - o pravidlech, politice – Etika Nikomachova, Politika
Aristotelova metafyzika - každá věc v hmotném světě (každé jsoucno) je kombinací látky a formy - 4 příčiny jsoucna (řídí podstatu každé věci) – 1. formální (jakou to má formu, co to je)__ 2. materiální (materiál, z čeho to je) 3. působící (člověk, který to vyrobil) 4. účelová__ (z jakého důvodu je to vyrobeno) Aristotelova etika - byl prvním velkým naturalistou - základním zdrojem všech hodnot je člověk a jeho životní cíle - hlavním etickým cílem je dosažení blaženosti = eudaimonia - blaženost = nejvyšší dobro – nejdůležitější složkou je rozum - z potěšení - rozvoj rozumové schopnosti - rozlišuje ctnosti - rozumové – při vykonávání rozumové činnosti - mravní – krotit biologické požitky rozumem
Aristotelův ideální stát - městský stát existuje kvůli nějakému účelu -> aby zajišťoval dobrý život - zoon politikon = člověk tvor společenský, někteří lidé jsou tzv. otroci od přirozenosti - státy se dělí podle toho, kolik osob je řídí - 1 osoba – MONARCHIE, špatně řízen TYRANIE - několik – ARISTOKRACIE, špatně řízen OLIGARCHIE - mnoho – POLITEIA, špatně řízen DEMOKRACIE
Aristotelova nauka o duši - říše živých bytostí je stupňovitá - rostliny - nejnižší stupeň organična - fce vyživovací, rozmnožovací - živočich - stejné fce jako rostliny + schopnost smyslového vnímání a přemísťovat se - člověk – fce živočichů + myšlení - 3 typy duše - vegetativní - živočišná - rozumová
Aristotelova logika - pokládán za zakladatele logiky (= nauka o formách a metodách správného myšlení) - tvrdil, že smysly nás neklamou -> chyby vznikají ze špatného spojování dat - pojem – naše rozumové myšlení se děje v pojmech, musíme pracovat se správnými pojmy, aby bylo myšlení správné - definice – má 2 části - obecná (člověk je živočich) - specifická (člověk je živočich rozumný) -> odlišuje se od ostatních stejné třídy - kategorie - existuje 10 kategorií, které nemají žádný nadřazený pojem, jsou základní pro všechny ostatní pojmy - vyznačují různá možná hlediska, ze kterých lze na věc nahlížet - soud - pojmy spojujeme ve věty neboli soudy (v každém soudu nejméně 2 pojmy) - subjekt (takový pojem, o kterém se něco vypovídá) + predikát (výpověď o subjektu) - auto (subjekt) je červené (predikát) - soudy - kladné - záporné - obecné, možné,.. - úsudek - jednotlivé soudy spojujeme v úsudky - skládá se z premis (předpoklady) a závěru (konkluze) z nich odvozeného - v centru nauky o úsudcích stojí sylogismus, který se skládá ze 3 částí: P1: Všichni lidé jsou smrtelní -> soud P2: Sokrates je člověk -> soud Z: Sokrates je smrtelný -> úsudek - důkaz - úsudky se spojují v důkazy - logicky nutné odvození jedné věty z jiných - formuloval několik logických důkazů – 1. zákon sporu – není možné, aby současně platilo nějaké tvrzení a jeho negace (jsoucno je a niv věru není) 2. zákon vyloučení třetího – ze 2 vzájemně protikladných zadaných podmínek může platit jen jedno 3. zákon identity – A je A (jsoucno je jsoucno)
- Aristoteles upřednostňoval induktivní metody vyvozování (platnost faktu se ukáže na co nejvíce případech)