Klasická řecká filosofie

kulturním a politickým centrem se stávají Athény za vlády Perikla ½ 5.st.BC - zlatý věk Athén -
toto období začíná působením sofistů na přelomu 5./4. stol.BC, končí roku 322-Aristotelovou smrtí
filozofie se soustředí místo na hledání arché a kosmu na člověka a jeho místo ve společnosti

SOFISTÉ

sofos = moudrý, sofia = moudrost
orientace na člověka
lidé s občanskými právy mají možnost ovlivňovat své spoluobčany a veřejné dění → potřebují řečnické dovednosti, znalosti faktů
sofisté byli putující filosofové, kteří vyučovali rétoriku, gramatiku, politiku, historii, matematiku,..
za výuku si nechávali platit (terč kritiky jiných filosofů např. Platon)
ve skutečnosti jim nejde o hledání pravdy jako takové, ale učili své žáky, jak přesvědčit publikum o své vlastní pravdě
nesoustřeďují se na poznání přírody, ale na to co je užitečné pro život mezi lidmi
sofismata = určitá pravidla, logické postupy řečnického přesvědčování (logicky dokázat i nepravdu) - např. co jsi neztratil, to máš → neztratil jsi rohy → máš rohy
eristika = umění vést spory

Protagoras z Abdéry

bohatý, významný
zajímal se o disciplínu orthopeia = správné užití slov
metoda užitečná při výkladu zákonů, smluv,..
„člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ → různé osoby vnímají tutéž věc jiným způsobem (teorie dvojí pravdy) → objektivní pravda neexistuje
spis: O Bozích (-> byl obviněn z bezbožnosti, vyhnán z Athén) – „O bozích nelze vědět nic, ani zda jsou, ani zda nejsou, ani jakou mají podobu.“ → popírá možnost poznání → = agnosticismus

Gorgias z Leontýn

řekl, že neexistuje jsoucno (zkoumal dosavadní koncepce svých předchůdců a zjistil, že si odporují) → i kdyby jsoucno bylo, stejně by nebylo možné jej poznat (ani sdělit své poznání druhému → nikdo si to nepředstaví stejně) → nutně by existovalo vše, na co člověk pomyslí → každý výrok by byl automaticky pravdivý
3 zásady - „nic není“ - „je-li něco, nemůže to člověk poznat“ - „lze-li to poznat, nelze to druhému sdělit“

SOKRATES

celý život v Athénách
vyučil se sochařem, ale věnoval se filosofii
nezanechal po sobě dílo – putoval městem a navazoval nahodilé hovory s lidmi, které se týkaly lidských hodnot (ctností uplatňovaných v životě) → chtěl, aby mu vysvětlili, co daná ctnost znamená a pak mu dokázal, že to vlastně neví a mylně se o něčem domnívá
zdůrazňoval to, co nevíme → „Vím, že nic nevím.“ → vyjadřoval pokoru před znalostmi
přirovnával se k porodní bábě – ona dítě nerodí, ale pomáhá mu na svět, on pomáhá na svět myšlenkám druhých = maieutika (schopnost sklízet plody vlast. Ducha)
nikdy se nepovažoval za učitele
vnitřní hlas daimonion – součást vesmírné božské bytosti - ozve se, když je něco špatně (=svědomí)

Sokratův ideální stát

více souvisel se ctností - 3 zákl. ctnosti - střídmost - udatnost - spravedlnost
je založený na zemědělství, vojenství (jsou opakem řemesla a obchodu, ty totiž souvisí s penězi a tím kazí lidskou duši)
u Sokrata se poprvé objevuje klasifikace státních forem, on sám za správnou považuje aristokracii

PLATÓN

Sokratův nejvýznamnější žák
jeho skutečné jméno je Aristokles
pocházel z velmi vlivné Athénské rodiny
po Sokratově smrti cestoval, po svém návratu založil v Athénách filosofickou školu Akademie - představitel objektivního idealismu – ideje existují nezávisle na nás
dílo: Ústava – v ní třeba o ideálním státě, obrana Sokratova
Platónova metafyzika – teorie idejí
rozlišuje 2 světy - svět hmotný - svět idejí

Svět hmotný

ten, ve kterém žijeme
v něm se všechno mění v čase, jsou nedokonalí, mají možnost pohybu (sami nebo o něčí pomoci), jsou smyslově vnímatelní, jsou to individua (jednotliviny)
je závislý na světě idejí, každý objekt hmotného světa je napodobeninou dokonalé formy

Svět idejí

všechno zde je dokonalé, věcné, neměnné, nepohyblivé, smyslově nevnímatelné – možno poznat pouze rozumem, jsou to obecniny

Podobenství o jeskyni

vězni v jeskyni vidí pouze stíny = svět je pouhým zdáním

Lidská duše

je nesmrtelná
než se ocitla v lidském těle, pobývala v říši idejí → proto má člověk základní povědomí o světě (získává orientaci ve světě tím, že se rozpomíná na ideje) → teorie anamnéze
duše se skládá ze 3 částí - rozumová (miluje pravdu, měla by vládnout nad ostatními částmi duše) - ctižádostivá (miluje čest a vítězství) - žádostivá (touží po jídle, pití a tělesné slasti)

Platónův ideální stát

je odvozen od představy lidské duše
ze 3 společenských vrstev - řemeslníci – odpovídají nejnižší, žádostivé části duše - strážci – odpovídají ctižádostivé části - vládci – filosofové – rozumová část
jedinec se stává členem třídy narozením, ale přemístí se do vyšší nebo nižší třídy podle svého nadání
na rozdíl od řemeslníků, filosofové a strážci nemají dovoleno mít ani soukromý majetek ani vlastní rodinu a ženu – všechno mají společné
klad velký důraz na výchovu → všichni mají možnost studovat → všichni mají možnost stát se vládci
ti nejlepší postupují dál, skládají těžší zkoušky a asi po 50ti letech se z těch nejlepších stanou mudrci, kteří pak mohou vládnout

ARISTOTELES

učitelem Alexandra Velikého, pocházel z Makedonie
odešel do Athén, kde studoval a stal se Platónovým žákem, ale i kritikem
lykeion – peripatetická škola
pokládá se za zakladatele logiky, za prvního velkého biologa
napsal hodně spisů - velké pojednání o logice – Ogranon – 6 spisů - o jazyku – Rétorika, Poetika - o přírodě – Fyzika - o duši – De Anima - o metafyzice – Metafyzika - o pravidlech, politice – Etika Nikomachova, Politika

Aristotelova metafyzika

každá věc v hmotném světě (každé jsoucno) je kombinací látky a formy
4 příčiny jsoucna (řídí podstatu každé věci) – 1. formální (jakou to má formu, co to je) 2. materiální (materiál, z čeho to je) 3. působící (člověk, který to vyrobil) 4. účelová (z jakého důvodu je to vyrobeno) Aristotelova etika
byl prvním velkým naturalistou
základním zdrojem všech hodnot je člověk a jeho životní cíle
hlavním etickým cílem je dosažení blaženosti = eudaimonia
blaženost = nejvyšší dobro – nejdůležitější složkou je rozum - z potěšení - rozvoj rozumové schopnosti
rozlišuje ctnosti - rozumové – při vykonávání rozumové činnosti - mravní – krotit biologické požitky rozumem

Aristotelův ideální stát

městský stát existuje kvůli nějakému účelu → aby zajišťoval dobrý život
zoon politikon = člověk tvor společenský, někteří lidé jsou tzv. otroci od přirozenosti
státy se dělí podle toho, kolik osob je řídí - 1 osoba – MONARCHIE, špatně řízen TYRANIE - několik – ARISTOKRACIE, špatně řízen OLIGARCHIE - mnoho – POLITEIA, špatně řízen DEMOKRACIE

Aristotelova nauka o duši

říše živých bytostí je stupňovitá
rostliny - nejnižší stupeň organična - fce vyživovací, rozmnožovací
živočich - stejné fce jako rostliny + schopnost smyslového vnímání a přemísťovat se
člověk – fce živočichů + myšlení
3 typy duše - vegetativní - živočišná - rozumová

Aristotelova logika

pokládán za zakladatele logiky (= nauka o formách a metodách správného myšlení)
tvrdil, že smysly nás neklamou → chyby vznikají ze špatného spojování dat
pojem – naše rozumové myšlení se děje v pojmech, musíme pracovat se správnými pojmy, aby bylo myšlení správné
definice – má 2 části - obecná (člověk je živočich) - specifická (člověk je živočich rozumný) → odlišuje se od ostatních stejné třídy
kategorie - existuje 10 kategorií, které nemají žádný nadřazený pojem, jsou základní pro všechny ostatní pojmy - vyznačují různá možná hlediska, ze kterých lze na věc nahlížet
soud - pojmy spojujeme ve věty neboli soudy (v každém soudu nejméně 2 pojmy) - subjekt (takový pojem, o kterém se něco vypovídá) + predikát (výpověď o subjektu) - auto (subjekt) je červené (predikát) - soudy - kladné - záporné - obecné, možné,.. - úsudek - jednotlivé soudy spojujeme v úsudky - skládá se z premis (předpoklady) a závěru (konkluze) z nich odvozeného - v centru nauky o úsudcích stojí sylogismus, který se skládá ze 3 částí: P1: Všichni lidé jsou smrtelní → soud P2: Sokrates je člověk → soud Z: Sokrates je smrtelný → úsudek
důkaz - úsudky se spojují v důkazy - logicky nutné odvození jedné věty z jiných - formuloval několik logických důkazů – 1. zákon sporu – není možné, aby současně platilo nějaké tvrzení a jeho negace (jsoucno je a niv věru není) 2. zákon vyloučení třetího – ze 2 vzájemně protikladných zadaných podmínek může platit jen jedno 3. zákon identity – A je A (jsoucno je jsoucno)
Aristoteles upřednostňoval induktivní metody vyvozování (platnost faktu se ukáže na co nejvíce případech)