Osvícenská a německá klasická filosofie

OSVÍCENSTVÍ

• myšlenkový směr 18. století, navazuje na novověk, kryje se s klasicismem (není zdobený jako baroko, Goethe, Mozart, Hayden, Defoe, Swift)
• stoupá význam věd, školství, člověk je aktivním činitelem = emancipace, vznik politické veřejnosti → zásahy lidí do politiky (začíná se týkat i obyčejných lidí) =“Věk rozumu“
• Projevuje se ateismus – člověk přestává mít potřebu někoho nad sebou → církev (teismus – bůh existuje a působí ve světě) ztrácí vliv
• Deismus (mezi ateismem a teismem) – bůh existuje, je příčinou světa (stvořil jej) ale nezasahuje do něj
• Agnosticismus – bůh se nedá dokázat ani potvrdit či vyvrátit
• anglické osvícenství = empirismus (Locke – Teorie společenské smlouvy) – navazují na ně fr osvícenci

FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ

• navazuje na anglické empiriky - reakce na fr absolutismus (Bourboni – Ludvík XIV., XVI.) - myšlenky inspirací pro VFR (1789)
• radikálnější než anglické osvícenství, více se rozchází s tradicí = „revoluční“ národ

Charles Louis de Montesquieu

• šlechtic, odpůrce tehdejšího systému, kritika církve
• Perské listy – fiktivní dopisy dvou Peršanů cestujících po Evropě, ostrá a útočná satira na soudobou společnost, kritika Francouzů
• Příčiny o velikosti a úpadku
• O duchu zákonů – vyznává geografický determinismus – na podobu zákonů má vliv zeměpisná poloha, dobré zákony se přizpůsobují zem polohám a kulturnímu vývoji, každá země je má jiné
  • hovoří zde o dělení moci zákonodárná, výkonná, + přidává soudní) – aby nevznikla absolutní moc

Francois Marie Arouet = Voltaire

• vzdělaný člověk, žil v Anglii, Francii, Švýcarsku – byl pronásledován
• obdivován Bedřichem II.
• svým dílem si znepřátelil šlechtu
• Dílo: Anglické listy, Základy Newtonovy filozofie, Filozofický slovník, Encyklopedie
• kritický k poměrům ve Francii a mezi lidmi, nedožil se VFR
• zabýval se historií – soustředil se na to, jak lidé mysleli a jak se myšlení změnilo = 1. filozof dějin v moderním duchu
• tvrdý vůči náboženství (pouze pověra) – ale nebyl ateista, snaha prosadit náboženství na základě rozumu
• kritizuje náboženskou nesnášenlivost a diskriminaci
• výrok: „Rozdrťte hanebnici“ – hanebnice=církev - „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat“

ENCYKLOPEDISTÉ = autoři Encyklopedie = 28 svazkové dílo encyklopedických věd, umění a řemesel (1751-1780) = shrnutí poznatků tehdejší doby

• začátek: „Věk náboženství a filozofie ustupuje století vědy“

Denis Diderot

• vývoj myšlenek: teismus až ateismus (materialismus)

Jean D’Alembert

• kvůli problémům s cenzurou nakonec „vycouval“ z psaní Encyklopedie (psal slovníková hesla, lidé se mohli dočíst o bohu to, co se vyšším nelíbilo) - měla vliv na VFR – myšlenkový zdroj

Jean Jacques Rousseau

• kontroverzní díky svým názorům, měl psychopatické sklony
• radikálně reagoval na osvícenství, zavrhoval rozum a vědu
• Na výzvu dijonské Akademie sepsal ROZPRAVU O VĚDÁCH A UMĚNÍ, ve které se snažil vylíčit, zda umění, vědy a pokrok mají pozitivní dopad na lidské štěstí. Jeho odpověď zní ne.
• Umění a věda jsou podle Rousseaua projevem úpadku. Vzdělávání poškozuje mravnost. Místo toho prosazoval čistotu, chudobu a nevinnost nezkaženou civilizací.
• Člověk je od přírody dobrý, ale kazí jej společnost.
• ROZPRAVA O PŮVODU A ZÁKLADECH NEROVNOSTI MEZI LIDMI – podle Rousseaua existuje nerovnost dvojího druhu - přirozená – daná stářím a lidskými vlastnostmi - mravní (politická) – závislá na dohodě a trpěná
• Přirozený stav – podle Rousseaua ideální stav (× Hobbes), ve kterém jsou si lidé rovni a žijí harmonicky ve shodě se svou zvířecí přirozeností.
• „Člověk, který uvažuje, je zvrhlé zvíře.“
• Přirozený stav skončil, protože se mezi lidmi objevila touha po soukromém vlastnictví. Tak se zrodili páni a otroci a kriminalita. Lidé se stali špatnými.
• Později chtěli lidé tento stav překonat, a tak vznikl stát, který mezilidskou nerovnost jen potvrdil a vládnoucí vrstvě přiřkl libovůli.
• Tak je možné, že děti vládnou dospělým, hlupáci moudrým
• SPOLEČENSKÁ SMLOUVA - dílo, ve kterém se Rousseau pokouší řešit problémy lidské nerovnosti a zvrácenosti - „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech.“
• Společenskou smlouvu lze založit pouze na dobrovolném souhlasu, kdy se všichni účastníci zavazují pod obecnou vůli. Lid je jediným zdrojem suverenity, přičemž o vůli lidu rozhoduje hlasování.
• Rousseau je také autorem pedagogického spisu EMIL ČILI O VÝCHOVĚ, ve kterém líčí, jak by pomocí výchovy měly být děti chráněni před zhoubnými vlivy společnosti.
• Co se týče náboženství, Rousseau odmítal oficiální věrouku, ale také agresivní ateismus. Proti Voltairovu náboženství rozumu staví náboženství citu – cit říká, že Bůh existuje.
• Rousseauovi bylo mimo jiné vytýkáno pokrytectví – ač psal pedagogické spisy, nebyl schopen postarat se o vlastní děti, které skončily v ústavní péči. I jeho pojetí přírodního života je velice naivní
• Myšlenky Rousseaua výrazně ovlivnily Velkou francouzskou revoluci (1789). Ústava Francouzské republiky byla inspirována SPOLEČENSKOU SMLOUVOU

NĚMECKÉ OSVÍCENSTVÍ

Immanuel Kant

• učitel společenských a přírodních věd
• žil v Královci (Königsbergu) ve Východním Prusku (dnes Kaliningrad v ruské exklávě)
• byl pověstný svou přesností a smyslem pro řád, lidé si podle něj údajně seřizovali hodiny
• byl velice oblíbený a společenský, rád pořádal hostiny a hrál kulečník
• během svého života nikdy neopustil Královec a jeho okolí

Dílo: 3 období

1) PŘEDKRITICKÁ FILOZOFIE

2) KRITICKÁ FILOZOFIE

3) POKRITICKÁ FILOZOFIE

1) Kant se zabýval přírodou, nejvýznamnější spisy: Všeobecná přírodní historie a teorie nebes, Fyzická monadologie, O rozličných lidských rasách 2) nejdůležitější období Kantovy filosofie: Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti 3) společenskovědní spisy: Náboženství v mezích pouhého rozumu, K věčnému míru, Metafyzika mravů

PŘEDKRITICKÉ OBDOBÍ

• V předkritickém období se Kant zabýval především přírodními silami, psal o přírodních živlech – slunci, větru, sopkách, gravitaci, čerpal z Newtonovy fyziky.
• Kant-Laplaceova teorie vzniku vesmíru – Kant hovoří o shlucích částic, které se přitahují. Z nahodilého pohybu postupně vzniká harmonický pohyb po kružnici. Některé částice jsou vtaženy do Slunce, z jiných vznikají planety. - Fyzická monadologie – Kant navazuje na Leibnize, monády jsou pro něj silou, která vyplňuje prostor – podstatou hmoty není rozprostraněnost, ale síla! (Tato myšlenka je v souladu s moderní fyzikou.)
• O rozličných lidských rasách – zabývá se dějinami přírody, byl jedním z prvních teoretiků evoluce.

KRITICKÉ OBDOBÍ

• Smyslem Kantova takzvaného kritického projektu bylo: - vyjasnit vztah mezi racionalismem a empirismem, - podat důkladný výklad o lidském rozumu, jeho principech a používání, - zhodnotit možnosti náboženství, - zodpovědět tři základní filosofické otázky - Co mohu vědět? Co mám dělat? V co mohu doufat? 1. Kritika čistého rozumu
  • Kantova Kritika čistého rozumu patří mezi nejnáročnější, nejkomplikovanější, ale také nejdůležitější filosofické spisy v rámci evropské myšlenkové tradice. - Smyslem tohoto díla je především podat výklad o teoretickém rozumu – rozumu, jehož prostřednictvím dochází k poznávání. Kant si zároveň stanovil cíl prozkoumat otázku, zda je možná metafyzika jako věda.

a) Jak je postaven lidský poznávací aparát?

• Poznávání se děje na třech úrovních:
• vnímání – získávání informací z vnějšího světa, klíčové jsou zde apriorní formy názoru
• rozvažování – tvorba pojmů a jejich spojování v soudy, klíčové jsou kategorie,
• rozum – spojování soudů v úsudky, klíčové jsou ideje. b) Jaký je vztah racionalismu a empirismu?
• Zkušenost je nutná pro adekvátní poznání, přesto se v lidském myšlení nacházejí prvky, které jsou přístupné i bez zkušenosti - apriorní formy názoru (prostor a čas)
• kategorie (čisté rozvažovací pojmy),
• ideje (regulativní principy rozumu).
• Zkušenost a rozumové předpoklady tedy mají v lidském poznávání své místo. c) Jak je možné smyslové vnímání?
• Smyslové vnímání je možné díky takzvaným apriorním formám názoru – prostoru a času. Právě díky nim jsme schopni pořádat naše smyslové vjemy.
• Prostor funguje jako jakýsi vnější smysl, díky kterému je možno vnímat jevy vedle sebe.
• Čas funguje jako jakýsi vnitřní smysl, díky kterému jsme schopni pořádat myšlenky.
• Podle Kanta jsou prostor a čas „subjektivní“ – jsou určitým hlediskem, kterým člověk pozoruje svět, ale nemůžeme s jistotou říct, že je i vnější svět uspořádán v prostoru a čase! d) Jak jsou možné přírodní vědy?
• Matematika je možná díky prostoru a času – geometrie - prostoru, aritmetika - času.
• Fyzika (přírodověda) je možná díky rozvažovací schopnosti – spojování pozorovaných jevů, ke kterým přidáváme vrozené kategorie – mnohost, příčina, důsledek, neskutečnost atd., čímž vznikají objektivní poznatky. - Příklad: Díky apriorním formám názoru (prostoru a času) vnímám kámen padající k zemi. Pokud tento jev pozoruju častěji, dojdu k závěru, že se tak musí dít zákonitě – došlo u mě k přiřazení jevu pod vrozenou kategorii příčiny a účinku. Toto přiřazení se nijak nezakládá na tom, co se děje ve „skutečném“ světě, ale pouze na tom, jak vnímáme svět my sami. e) Jaký je vztah mezi poznáním a skutečností?
• Podle Kanta je možno poznat věci pouze v rámci lidského vnímání a myšlení, tedy jako jevy – fenomény. Za jevem stojí i věc o sobě (Ding an sich – númenon), ale tu nikdy poznat nemůžeme. Nejsme schopni ani říct, zda je objektivní realita uspořádána v prostoru a čase.
• Protože nevíme, jak je objektivní realita uspořádána, jsme nuceni spoléhat se na její popis jako jev, člověk je vlastně zákonodárcem přírody.
• Koperníkovský obrat – přírodu je nutné hledat ne venku, ale v člověku.

f) K čemu směřuje teoretický rozum a jaké jsou jeho hranice?

• Lidský rozum tíhne k vytváření tří idejí: duše, svět a Bůh. Tyto ideje směřují lidský rozum do slepých uliček.
• Vzhledem k tomu, že by za těmito idejemi měla stát nadsmyslová jsoucna, není jejich poznání možné a nedá se ani říct, zda jim přísluší nějaká objektivní realita. Člověk se při práci s nimi dostává k takzvaným antinomiím – tvrzením, která se dají obhájit, ale navzájem si odporují. (Např. „vesmír má/nemá počátek v čase“.) g) Je možná metafyzika jako věda?
• Ne. Metafyzika pojednává o jsoucnech, která jsou nadsmyslová a tudíž nepřístupná lidskému poznání. Proto každý filosof přichází s jinými metafyzickými závěry.
• Kant v Kritice čistého rozumu vlastně odsunul metafyziku do sféry spekulací, kam podle něj patří. Metafyzika by spíš měla mít podobu zkoumání možností lidského rozumu, jak předvádí sám Kant. 2. Kritika praktického rozumu - člověk používá svůj rozum také k jednání - jak by měl člověk jednat, čím se řídit - 2 druhy zákonodárství pro lidskou vůli: - vnější – někdo/něco člověku říká, jak se má chovat (zákony, nejvyšší dobro) – heteronomní morálka - vnitřní – člověk sám sobě říká, jak se má chovat – autonomní morálka - jádrem je KATEGORICKÝ IMPERATIV ⇒ „Jedná tak, jak čeká, že by se měli chovat ostatní“ - z našeho chování by mělo vyplynout všeobecné zákonodárství – já nekradu, ostatní by také neměli X já kradu, dovoluji ostatním, aby také mohli krást - Člověk ve vztahu k jiným lidem - nezneužívat lidi kolem sebe, abys dosáhl svých vlastních zájmů - snaha pěstovat lidství v lidech, kteří to potřebují - ideální stav je, když se člověk přemáhá a dělá dobré věci, proto, že by měl - konáním zla popíráme sami sebe – např. kradením dáváme souhlas ostatním, aby nás okrádali - deontologie vs. konsekvencialismus - Spor deontologů a konsekvencialistů představuje tradiční spor v etice. - deontologie – je nutné konat dobré skutky, protože jsou dobré, není nutné domýšlet je do důsledků (Kant) - konsekvencialismus – při našem jednání je důležité zhodnotit, jaký bude jeho výsledek, a zachovat se tak, abychom způsobili co nejméně škody - Svoboda vůle a dobro - nikdy nepoznáme vlastní duši, jednáním jsme svobodní jako „věc o sobě“ – stojíme nad poznáváním (ve světě poznání jsme ovlivňováni přírodou) - dobro plyne z našeho jednání, z povinnosti, „protože bysme měli“, je v souladu s mravností - jsme odpovědni pouze za své jednání, ne za jednání ostatních 3. Kritika soudnosti - Prostřednictvím Kritiky soudnosti chce Kant vytvořit most mezi teoretickým a praktickým rozumem. Zabývá se v ní - estetickým cítěním, uměním, soudností, tedy schopností aplikovat správné myšlenkové vzorce na skutečnost, účelností.

POKRITICKÉ OBDOBÍ

• staví na základech, které vytvořil svými kritikami – slouží jako vymezení pozic
• zabývá se možnostmi náboženství

NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE

• Jedná se o období přelomu 18. a 19. století a 1. poloviny 19. století.
• Dochází ke krizi německého systému, probíhají napoleonské války, dochází k rozvoji nacionalismu (Herder – každý národ je sám sobě účelem)
• Z uměleckého hlediska se jedná o období romantismu, což se odráží i ve filosofii. Nejdůležitější osobnosti: Goethe, Schiller, Herder.
• Německá klasická filosofie přímo navazuje na dílo Immanuela Kanta.
• Stejně jako Kantova filosofie, i filosofie německých klasiků je intelektuálně velmi náročná.
• Dominantním směrem je idealismus (lidská mysl jako pořádající princip).
• Nejvýznamnější filosofové: Fichte, Schelling, Hegel.

J. G. Fichte

• učitel, filosof, obdivovatel a kritik Immanuela Kanta
• vyzýval Němce k mravní obrodě
• měl podíl na založení berlínské univerzity (1810)
• díla: Pokus o kritiku všeho zjevení, Řeči k německému národu, spisy o vědosloví *- Filosofie je vědou o vědách a lze v ní zaujmout dva postoje: - dogmatismus (materialismus a sensualismus) – naše představy jsou odvozeny z věcí samotných, okolní svět normálně existuje a my jej objektivně poznáváme - idealismus – věci jsou odvozeny z našich představ, okolní svět může být pouze produktem našeho vědomí.
• „Filosofii si volíme takovou, jací sami jsme.“ Fichte se považoval za idealistu. - Idealismus je podle Fichteho jediný důsledný systém. Z povahy věcí není možné vyvodit, jak je možné jejich vědomí. Proto je lepší popisovat věci jako důsledek činnosti vědomí, tedy jako naše představy.
• Kant: Vnější realitu nemůžeme nikdy poznat jako věc o sobě, ale pouze jako jev.
• Fichte: Neexistují ani věci o sobě – vnější svět je celý produktem našeho vlastního vědomí! - Na počátku filosofie stojí čin. Já klade své vlastní bytí.
• Fichte odmítá Kantovy věci o sobě – odkud ale pochází naše zkušenost? Proč máme pocit, že se nás dotýká něco zvnějšku?
• Zkušenost má pramen v Já a je dána tím, že Já k sobě nevědomě vytváří ne-Já, tedy celý vnější svět, aby nebylo samo a mohlo při své tvůrčí činnosti narážet na nějaký odpor. Tak je umožněna práce a boj.
• Pokud je svět pouze produktem mého vědomí, existují ostatní lidské bytosti? Ano. Existence ostatních lidí je dokonce podmínkou mé individuality. Fichte není solipsista!
• Jak má člověk jednat? Existují dvě možnosti: - nechat se unášet ne-Já – pasivní život, lenost, podle Fichteho radikální zlo v člověku, - usilovat o nezávislost, překonávat ne-Já a jednat v souladu se svou podstatou. Člověk by měl očišťovat svůj život od vnějších věcí, je to jeho úkolem.

F.W.J von Schelling

• studoval antiku a přírodovědu, stýkal se s ostatními německými idealisty a romantickými autory
• ve 23 letech se stal univerzitním profesorem
• nedokázal systematizovat svou filosofii, odvrátil se téměř od všech inspirativních zdrojů
• Schelling ve svých myšlenkách překonává Fichteho idealismus, podle kterého je hmota odvozena od činnosti ducha.
• Základem jeho filosofie je myšlenka identity, podle které jsou příroda a duch dvěma stránkami téhož.
• Podle Schellinga je umění dokonalým vyjevením přírody i ducha – jedná se o produkt vědomé činnosti ducha a zároveň nevědomé činnosti přírody.

George w. F. Hegel

• obdivoval řeckou filosofii a Velkou francouzskou revoluci
• pracoval jako učitel a později se stal pruským státním filosofem, měl nesmírný vliv a byl oblíbenou autoritou
• nejvýznamnější díla: Fenomenologie ducha, Encyklopedie filosofických věd
• Podobně jako u Kanta a jeho následovníků, i Hegelova filosofie je nesmírně náročná na porozumění
• Hegel překonává Fichteho idealismus i Schellingovu identitu svou vlastní filosofií absolutna, někdy bývá označován za absolutního idealistu.
• Jeho nejsilnější stránkou byla logika a filosofie dějin, nejslabší stránkou naopak filosofie přírody
• Hegelova dialektika
  • Hegel ve své filosofii postupuje dialekticky – ve všem se snaží hledat stopy vývoje. Nejen naše myšlení, ale také veškeré dějiny podléhají dialektickému zákonu: teze × antiteze 🡪 syntéza
  • Syntéza není pouhým spojením protikladů, ale také jejich zrušením a povýšením na novou úroveň.
  • Příklad: francouzská monarchie × Velká francouzská revoluce 🡪 napoleonské císařství
• Fenomenologie ducha
  • patří spolu s Kantovou Kritikou čistého rozumu k nejsložitějším, ale také nejdůležitějším spisům evropské myšlenkové tradice.
  • V tomto díle navazuje na Fichteho a Schellinga, staví je do pozice teze a antiteze a přináší k nim vlastní syntézu.
  • Základní myšlenkou je všeprostupující, univerzální duch, který se vyjevuje v trojstupňových stádiích a nakonec dospívá k sebepoznání. 1. Bytí o sobě – duch je sám sebou, tento stav zkoumá logika 2. Příroda – duch se odcizuje sám sobě, „špiní“ se přírodou 🡪 filosofie přírody 3. Duch – duch se vrací sám k sobě, uvědomuje si sám sebe 🡪 filosofie ducha 1. Subjektivní duch – člověk vytváří a žije svůj vlastní život 2. Objektivní duch – člověk žije mezi ostatními, vytváří zákony a stát 🡪 etika 3. Absolutní duch – duch dospívá ke svému sebepoznání 1. Umění 2. Náboženství 3. Filosofie – absolutní vrchol sebepoznání ducha má představovat Hegelova vlastní filosofie