Starověk a antika

Nejstarší dochovaná literatura vzniká už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a na Předním východě — ještě dřív, než existuje pojem “autor” v dnešním slova smyslu; texty se šíří ústně a zapisují se často až o staletí později. Antika je kultura, umění a literatura dvou starověkých států — Řecka a Říma — zhruba v letech 1400 př. n. l. – 400 n. l. na území dnešního Řecka a Itálie. Jako první v evropské kultuře staví do středu zájmu člověka, jeho city a jednání, a vytváří žánrové vzory (epos, tragédie, komedie, bajka), ke kterým se evropská literatura vrací dodnes.

Proč byla antika tak vyspělá

• Mírné klima a blízkost vyspělých civilizací Předního východu a Egypta.
• Řecká a římská kultura vytvořila základ evropské vzdělanosti — vznikla tu filozofie, právo a další vědní obory.
• Dodnes známe antické mýty.

Mytologie

Mýtus (řecky báj, příběh) je vyprávění, do něhož lidé starověku vložili své představy o vzniku světa a člověka, o životě bohů, o přírodních jevech a o životě pozemském i posmrtném. Jednotlivé mýty postupně splývaly v mytologii (soubor mýtů). Všechny starověké národy mají své mýty a ty zároveň tvoří nejstarší literární díla. Pro evropskou kulturu jsou nejdůležitější řecká mytologie a hebrejská (židovská) mytologie — Bible. Řecké báje česky převyprávěl Eduard Petiška ve Starých řeckých bájích a pověstech ().

• Mytologie a osud: Řecké i římské myšlení je prostoupené vírou v bohy s lidskými vlastnostmi (antropomorfismus) a v osud (řecky moira), kterému se nelze vyhnout, ani když ho člověk zná předem (viz Král Oidipus). Časté je téma hybris — zpupnosti, přílišné lidské pýchy vůči bohům, která je vždy potrestána.
• Kalokagathia: Ideál harmonického souladu tělesné krásy a mravní/duchovní dokonalosti (z řec. kalos — krásný, agathos — dobrý), který prostupuje řecké umění, filozofii i výchovu.

Antická a biblická rčení

Antické žánry a jejich pravidla

• Epos: Rozsáhlé veršované chronologické vyprávění o životě a skutcích hrdiny (u Homéra psané daktylským hexametrem) — o hrdinských činech, bozích a válkách; vypravěč zůstává v pozadí, děj bývá uváděn “in medias res” (od prostředka).
• Tragédie: Vznikla z obřadních písní na počest boha Dionýsa. Klasická podoba (Sofokles) pracuje s chórem, který děj komentuje; Aristotelés pro ni formuloval zákon tří jednot — místa, času a děje. Ústředním pojmem je katarze (očištění), termín z Aristotelovy Poetiky: divák prožitkem soucitu a hrůzy s hrdinovým pádem dojde k vnitřnímu očištění.
• Komedie: Na rozdíl od tragédie satiricky zesměšňuje soudobé poměry a osoby (vrcholný autor: Aristofanés) — v antice se od tragédie přísně žánrově odlišovala, nikdy se nemísily v jednom díle.
• Bajka: Stručný, obvykle prozaický příběh, v němž zvířata představují lidské vlastnosti či slabosti; obsahuje výsměch lidským slabostem, personifikaci, alegorii a mravní ponaučení (viz Ezop níže).

Nejstarší civilizace

• Epos o Gilgamešovi (3. tisíciletí př. n. l., sumersko-akkadská literatura):

  • Charakteristika: Nejstarší dochovaný ucelený epický text lidstva — dochoval se jen částečně, na klínopisných tabulkách (necelé 4 000 veršů).
  • Děj: Přísný vládce Uruku Gilgameš nutí obyvatele stavět mohutné hradby; bohové mu proti jeho tyranii pošlou soka Enkidua, ten se s ním ale spřátelí a spolu zažívají hrdinská dobrodružství. Po Enkiduově smrti se Gilgameš vydává hledat nesmrtelnost (má být ukrytá v květině na dně moře), nakonec ale zjišťuje, že jediná nesmrtelnost, které může člověk dosáhnout, je dílo, které po sobě zanechá — pokračuje proto ve stavbě hradeb.
  • Téma: Součástí eposu je i samostatný příběh o potopě světa, pravděpodobná předloha biblického příběhu o Noemovi.

• Bible:

  • Charakteristika: Vznikala postupně přes více než tisíc let, skládá se ze dvou částí. Je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou historie a jejím jazykem a motivy je prostoupena celá evropská literatura až do současnosti.
  • Starý zákon (hebrejsky, cca 1. tisíciletí př. n. l.): Tóra (pět knih Mojžíšových — stvoření světa, Adam a Eva, potopa, Mojžíš a odchod z Egypta), knihy prorocké a knihy básnické a historické (Žalmy, Píseň písní, Kniha Job).
  • Nový zákon (řecky, 1. století n. l.): Čtyři evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo, Janovo) o životě, umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Skutky apoštolů, epištoly (dopisy apoštolů křesťanským obcím) a Zjevení svatého Jana (Apokalypsa — vidění konce světa a posledního soudu).

Řecká literatura

Řecká literatura je psaná řecky a dělí se na čtyři období:

Archaické období

Homér

• Charakteristika: Historicky nedoložená postava — podle tradice starý slepý potulný pěvec (aoidos), který se živil zpěvem hrdinských písní. Jsou mu připisovány dva veršované hrdinské eposy, jejichž tématem je trojská válka; jeho autorství je ale nejisté, protože eposy se po staletí šířily ústně.
• Trojská válka: Paris, syn trojského krále Priama, unesl Helenu, manželku řeckého krále a nejkrásnější ženu světa. Řekové vytáhli proti Tróji (řecky Ilion), boj trval deset let a skončil lstí — trojským koněm.
• Ilias: Nejstarší dochované dílo evropské literatury (asi 16 000 veršů). Líčí jen krátkou epizodu posledních týdnů války — hněv nezranitelného bojovníka Achillea a smrt Hektora.
• Odysseia: Odehrává se po válce — desetiletý návrat ithackého krále Odyssea domů (spolu s válkou je tedy dvacet let pryč). Na cestě bojuje s jednookým obrem Kyklopem, odolá Sirénám, jeho loď ztroskotá kvůli nepřízni boha Poseidóna. Doma se setká s věrnou ženou Penelopou a pobije její nápadníky — příběh má šťastný konec.

Ezop

• Charakteristika: (6. stol. př. n. l.) Propuštěný otrok, který cestoval po Řecku, Babylonii a Egyptě; své bajky šířil ústně a zapsány byly až asi o 300 let později. Je považován za zakladatele bajky.
• Ezopovy bajky: Havran a liška, Lev a myš, Liška a hrozny, Mravenec a cvrček — staly se předlohou pro pozdější bajkáře, jako byl Jean de La Fontaine.

Attické období — řecké divadlo

• Vznik: Divadlo se vyvinulo ze slavností boha Dionýsa (bůh vína, veselí a plodnosti). Sbor pěvců oděných do kozlích kůží (satyrové) přednášel písně doprovázené tancem — odtud tragédie (řecky “zpěv kozlů”); komedie vznikla později.
• Prostor: amfiteátry — kruhová divadla pod širým nebem s vynikající akustikou.
• Herci: Původně jen jeden herec a sbor, později tři herci, z nichž každý hrál více rolí. Hráli jen muži (i ženské role), v kostýmech a maskách. Představení spojovalo mluvené slovo, zpěv a tanec.
• Význam: Představení bylo velkou společenskou událostí a bylo určeno všem vrstvám. Financovali je bohatí občané — podle Římana Maecenata dnes mluvíme o mecenášství. Divadlo mělo funkci zábavní i výchovnou: seznamovalo občany se zákony a pravidly morálky.

Aischylos

• Charakteristika: (5. stol. př. n. l.) Zakladatel řecké tragédie. Uvedl na scénu druhého herce, a tím umožnil dialog. Napsal asi 90 her.

Sofokles

• Charakteristika: (5. stol. př. n. l., Athény) Napsal 123 dramat, dochovalo se jich sedm. Uvedl na scénu třetího herce a omezil zpěvy sboru. Náměty čerpal z pověstí o thébské královské rodině. Jeho hry kladou otázku, zda je osud člověka dán předem, nebo zda je člověk strůjcem svého osudu.
• Dílo: Král Oidipus, Antigona, Elektra.
• Král Oidipus:
  • Předpříběh: Thébskému králi Láiovi a královně Iokastě se narodil syn Oidipus. Věštba předpověděla, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou, proto ho rodiče nechali zmizet v lese. Oidipa vychoval bezdětný král; o svém původu ani o věštbě nevěděl. V hádce zabil neznámého muže — svého otce. Pak osvobodil Théby od Sfingy (uhodl její hádanku), za odměnu dostal trůn a za ženu královnu Iokastu — svou matku. Věštba se naplnila.
  • Děj hry: Théby zachvátí mor jako trest za to, že ve městě žije vrah předchozího krále. Oidipus vyhlásí pátrání a postupně zjistí, že vrahem je on sám (slepý věštec Teiresiás: “Vrahem, kterého hledáš, jsi ty sám!”). Iokasté spáchá sebevraždu, Oidipus se oslepí a v doprovodu dcery Antigony odchází do vyhnanství.
  • Interpretace: Osudu (vůli bohů) se nelze vzepřít; Oidipus je trestán za viny, které spáchal nevědomky — hra otevírá otázku viny a spravedlnosti. Podle něj nazval Freud oidipovský komplex.
• Antigona ():
  • Děj: Po Oidipově odchodu bojují jeho dva synové o trůn a oba v boji zemřou. Nový král Kreón rozhodne, že jeden bude pohřben jako přítel vlasti, druhý jako vlastizrádce zůstane napospas šelmám — a nepohřbená duše nemůže vstoupit do posmrtného života. Antigona proti rozkazu bratra pohřbí, je chycena a Kreón ji dá zaživa zazdít do skalní hrobky. Když mu věštec prorokuje neštěstí, Kreón své rozhodnutí změní, ale pozdě: Antigona se oběsila, její snoubenec, Kreóntův syn, spáchal sebevraždu a probodla se i Kreóntova žena. Kreón zůstává sám se svou vinou.
  • Téma: Spor mezi zákony světské moci a zákony morálky (svědomí) — hra ukazuje, že mravní zákon stojí výš.

Euripides

• Charakteristika: (5. stol. př. n. l.) Už nezobrazuje konflikt člověka s osudem a vůlí bohů, ale konflikt člověka s člověkem — postavy ovládá vášeň a emoce. Do her přinesl skutečný život a skutečné problémy athénských obyvatel a výrazné ženské postavy.
• Deus ex machina (“bůh ze stroje”): Složitou zápletku vyřešil tak, že na scénu v pravou chvíli spustili sochu boha nebo herce. Dnes tak označujeme náhlé a nepravděpodobné vyřešení situace.
• Médea: Tragédie o vášni, která zaslepí rozum (“silnější je vášeň než hlas rozumu”).

Filozofové

• Sókratés, jeho žák Platón a Platónův žák Aristotelés jsou nejvýznamnějšími řeckými filozofy.
• Aristotelés měl encyklopedické znalosti humanitních i přírodních věd a je zakladatelem logiky. Jeho Poetika je první teorií literatury; formuluje v ní zákon tří jednot v dramatu — jednotu místa, času (děj do 24 hodin) a děje (bez odboček).

Římská literatura

Římská literatura (3. stol. př. n. l. – 6. stol. n. l.) je mladší a zpočátku méně vyspělá než řecká a je jí silně ovlivněna. Psala se latinsky — a řeckou literaturu dnes často známe právě díky římským překladům do latiny. Dělí se na období archaické (3.–2. stol. př. n. l.), zlaté (1. stol. př. n. l. – počátek n. l.; vláda císaře Augusta, Vergilius, Horatius, Ovidius) a stříbrné (1.–6. stol. n. l.).

Ovidius

• Charakteristika: (Publius Ovidius Naso, 1. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l.) Básník zlatého období, ve své době velmi oblíbený autor milostné poezie (“cokoliv zkoušel jsem napsat, pokaždé napsal jsem verš”). Pro bohémský způsob života ho císař Augustus poslal do vyhnanství, kde zemřel.
• Umění milovat: Sbírka více než 2 300 veršů — návody mladým mužům a dívkám, jak si získat a udržet lásku.
• Proměny (Metamorfózy): Soubor asi 250 básnicky převyprávěných řeckých a římských bájí (např. stvoření světa, Daidalos a Ikaros, Narcis, Orfeus a Eurydika); společným motivem je proměna živé bytosti v neživou a naopak. Staly se hlavním zdrojem antické mytologie pro pozdější evropské umění.

Cvičení

• Vysvětli pojmy hybris a katarze a ukaž je na příkladu Krále Oidipa.
• Vyber tři rčení z tabulky, převyprávěj příběh, ze kterého pocházejí, a použij je ve větě.
• Čím se lišil Aischylos, Sofokles a Euripides — co každý z nich přinesl do divadla?
• Vysvětli, proč se u tak starých textů jako Epos o Gilgamešovi nebo Homérovy eposy často nedá s jistotou určit jediný “autor”.
• Porovnej téma Krále Oidipa (osud, kterému nelze uniknout) s tématem Antigony (spor zákonů) — v čem se oba příběhy liší ve vztahu člověka a moci?
• Najdi v Ovidiových Proměnách jeden mýtus a popiš, jak se v něm objevuje motiv proměny jako trestu nebo úniku.