Nejstarší dochovaná literatura vzniká už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a na Předním východě — ještě dřív, než existuje pojem “autor” v dnešním slova smyslu; texty se šíří ústně a zapisují se často až o staletí později. Antika (Řecko a Řím) pak jako první v evropské kultuře staví do středu zájmu člověka, jeho city a jednání, a vytváří žánrové vzory (epos, tragédie, komedie, bajka), ke kterým se evropská literatura vrací dodnes.
Nejstarší civilizace
Epos o Gilgamešovi (3. tisíciletí př. n. l., sumersko-akkadská literatura) je nejstarší dochovaný ucelený epický text lidstva — dochoval se jen částečně, na klínopisných tabulkách. Vypráví o přísném vládci Uruku Gilgamešovi, který nutí obyvatele stavět mohutné hradby; bohové mu proti jeho tyranii pošlou soka Enkidua, ten se s ním ale spřátelí a spolu zažívají hrdinská dobrodružství. Po Enkiduově smrti se Gilgameš vydává hledat nesmrtelnost (má být ukrytá v květině na dně moře), nakonec ale zjišťuje, že jediná nesmrtelnost, které může člověk dosáhnout, je dílo, které po sobě zanechá — pokračuje proto ve stavbě hradeb. Součástí eposu je i samostatný příběh o potopě světa, který je pravděpodobnou předlohou biblického příběhu o Noemovi.
Bible vznikala postupně přes více než tisíc let a skládá se ze dvou částí. Starý zákon (hebrejsky, cca 1. tisíciletí př. n. l.) obsahuje Tóru (pět knih Mojžíšových — stvoření světa, Adam a Eva, potopa, Mojžíš a odchod z Egypta), knihy prorocké a knihy básnické a historické (Žalmy, Píseň písní, Kniha Job). Nový zákon (řecky, 1. století n. l.) obsahuje čtyři evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo, Janovo) o životě, umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Skutky apoštolů, epištoly (dopisy apoštolů křesťanským obcím) a Zjevení svatého Jana (Apokalypsa — vidění konce světa a posledního soudu). Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou historie a jejím jazykem a motivy je prostoupena celá evropská literatura až do současnosti.
Řecká antika (od 8. stol. př. n. l.)
HOMÉR je pololegendární autor dvou zakladatelských eposů evropské literatury — Iliady (o posledních týdnech desetileté trojské války, hněvu Achillea a smrti Hektora) a Odysseje (o desetileté strastiplné cestě Odyssea domů na Ithaku po skončení války, plné setkání s obry, kouzelnicemi i pokušeními). Obě díla byla po staletí šířena ústně potulnými pěvci (aoidy), než byla zapsána — proto se o Homérově skutečné existenci dodnes vedou spory.
EZOP (6. stol. př. n. l.) je považován za zakladatele bajky jako literárního žánru — krátkého veršovaného nebo prozaického příběhu, ve kterém zvířata jednají a mluví jako lidé, a který končí explicitním mravním ponaučením. Ezopovy bajky (např. o lišce a hroznech, o mravenci a cvrčkovi) byly později mnohokrát převyprávěny a staly se předlohou pro pozdější bajkáře jako Jean de La Fontaine.
SOFOKLES (5. stol. př. n. l., Athény) je jeden ze tří velkých autorů řecké tragédie (spolu s Aischylem a Euripidem). Jeho nejznámější hra Král Oidipus vypráví o králi, který se snaží zjistit, kdo zavraždil jeho předchůdce, a postupně odhaluje, že vrahem je on sám a že si nevědomky vzal za ženu vlastní matku — naplnil se tak dávný věštecký výrok, kterému se celý život snažil uniknout. V navazující hře Antigona se dcera Oidipa vzepře příkazu vládce Kreonta a navzdory zákazu pohřbí svého bratra, který zemřel jako zrádce města — dílo je dodnes čteno jako spor mezi lidským (státním) zákonem a vyšším, božským/mravním zákonem. Rozbor: Antigona
OVIDIUS (Řím, 1. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l.) je autor milostné poezie (Umění milovat — rádcovská báseň, jak svádět a být sváděn) a rozsáhlého veršovaného díla Proměny/Metamorfózy, sbírky řeckých a římských bájí o proměnách bohů, hrdinů a lidí (např. Daidalos a Ikaros, Narcis, Orfeus a Eurydika) — staly se hlavním zdrojem antické mytologie pro pozdější evropské umění.
Cvičení
- Vysvětli, proč se u tak starých textů jako Epos o Gilgamešovi nebo Homérovy eposy často nedá s jistotou určit jediný “autor”.
- Porovnej téma Sofoklova Krále Oidipa (osud, kterému nelze uniknout) s tématem Antigony (spor zákonů) — v čem se oba příběhy liší ve vztahu člověka a moci?
- Najdi v Ovidiových Proměnách jeden mýtus a popiš, jak se v něm objevuje motiv proměny jako trestu nebo úniku.