Ota Pavel - Smrt Krásných Srnců

1. Autor

Pavel Ota:

Ota Pavel (1930 – 1973), Narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského (dříve Strossmayerova) v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali do Buštěhradu (kde byl Ota Pavel studentem základní školy a později po něm byla i pojmenována) rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila.

Velice se zajímal o sport. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující.

Krátce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale především se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949–1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase[1], mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadion a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí.

Jako redaktorovi mu bylo umožněno hodně cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo do USA, dále do Francie, Švýcarska a samozřejmě SSSR.

Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze. Je pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce.

1. Kontext

druhá vlna válečné prózy; inspirace reálným životem, rodinou i přáteli, pábitelé (Pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech a nejzákladnějších projevech a věcech lidského života.)

Období po potlačení pražského jara se neslo v duchu ,,konsolidace” a ,,normalizace” politických a společenských poměrů. Projevy odporu proti okupaci byly tvrdě potlačeny. Ve společnosti se šířily pocity zklamání a rezignace, vedoucí k nové vlně emigrace. Nespokojenost s komunistickým režimem vyjádřila občanská iniciativa Charta 77.

Literaturu postihla těžce normalizace. Literatura se opět rozštěpila na tři větve - na domácí oficiálně publikovanou, domácí samizdatovou a zahraniční (exilová). Ideologický tlak silně omezoval svobodu psaní - mnoho autorů volilo ,,úniková” témata jako příroda, rodinné problémy, erotika.

Další autoři: František Halas (Torzo naděje), Václav Kaplický (Kladivo na čarodějnice), Josef Škvorecký (Zbabělci), Jan Otčenášek (Romeo, Julie a tma), Bohumil Hrabal (Ostře sledované vlaky, Postřižiny)

období normalizace: normalizace = návrat k „normálu“ – cenzura, vysoká emigrace, stíhání demokratů, čistky, zakázánaperiodika, divadla 3 proudy: oficiální (Hrabal, Páral, Fuks), samizdatová (Vaculík), exilová (Kundera, Škvorecký, Lustig) důležitá byla exilová nakladatelství – nejvýznamnější Sixty-Eight Publishers (Toronto, Škvorečtí), Rozmluvy (Londýn) Pavel Kohout – Katyně, Ladislav Mňačko – Jak chutná moc, Josef Škvorecký – Zbabělci

poválečná literatura: začátek – demokratické myšlenky 1. republiky, reakce na válku, euforie z osvobození – pouze krátká 1948 – přelom neobecně, komunistický puč, znárodnění kultury -> __vznik budovatelského románu __50. léta – doba temna – falešné procesy, popravy Syndikát českých spisovatelů -> Svaz českých spisovatelů řada emigrací 1952 – zákaz Lidových novin

1. Dílo

• Téma

Ukázat vztah člověka s přírodou a jak je důležité mít i dobrý vztah v rodině. Poukazuje rovněž na obětavost rodičů, na jejich toleranci, na jejich sny a touhy. Ukazuje šťastné dětství, obdiv k otci. Kritizuje válku. Vyzdvihuje význam rodiny a přátel - drží spolu i v těžkých chvílích.

Jde o autobiografickou vzpomínku na autorovo dětství a dospívání.

• Povídky zachycují v chronologickém sledu (od 30. let přes dobu okupace až do 60. let 20. stol.) příběhy

z autorova rodinného prostředí na pozadí dané doby.

• Zavádí nás do kouzelných míst svého dětství a mládí do Buštěhradu, k řece Berounce a do křivoklátských lesů. Vzpomíná na své dětství, na jeho problémy s židovstvím a porovnává jak před válkou bylo vše super a poté následoval trapnsport do koncentračních táborů, což bylo zlo.

• Poukazuje rovněž na obětavost rodičů,na jejich toleranci,sny a touhy.

• viz. - Tatínek musel nasytit své syny předtím, než je pošlou do Terezína.

• Časoprostor (prostřední a doba, ve které se odehrává to dílo)

- od 30. let přes dobu okupace až do 60. let 20. stol.

- Praha, okolí Berounky, Buštěhrad, křivoklátské lesy

• Kompozice
• 8 povídek, chronolog.

Charakteristika postav

Ota Pavel - vypravěč povídek, provází nás všemi povídkami, v nichž se zaměřuje převážně na svého otce, jenž je pro něj vzorem a příkladem; lásku k přírodě a rybaření získal Ota právě po něm

Leo Popper - otec Oty; Do popředí vystupuje postava tatínka Leo Poppera. Je to renesanční typ, vzácný a moudrý člověk, milovník života, dobrodruh, velký snílek a citlivý dobrák. V každé situaci si dokázal poradit, nikdy se nevzdával.

snílek, potřeštěnec a přitom velký Pan obchodník, který započal svou kariéru u firmy Elektrolux; jedná se o šarmantního muže, jemuž není cizí příroda, rybaření, ani krásné ženy; manželka jeho šéfa ho očaruje takovým způsobem, že zapomíná pracovat a stará se jen o to, aby ji získal; v době války se Leo ukazuje jako skvělý otec, který se vydává na lov srnce proto, aby se jeho dva synové mohli před odchodem do koncentračního tábora pořádně najíst; později i on sám musí opustit svou rodinu; po návratu se snaží navrátit k práci, ale příliš se mu nedaří

Dobrý kamarád Karla Proška, jeho oblíbená věta byla: “Vyděláme na tom majlant!” Období blahobytu se střídají s obdobím hladu a bídy.

maminka Oty Hermína - tolerantní žena, která svému muži odpouští jeho prohřešky; vychovává 3 děti; Ota jí věnuje ve svém vyprávění málo pozornosti, a tak se o ní nedozvídáme příliš mnoho

Je to statečná a tolerantní žena, která dokázala s nadhledem přijímat různé tatínkovy výstřelky. V knize je poněkud v pozadí výrazného tatínka, ale celá kniha je jí věnována.

Holan - pes, vlčák, který pomůže Leovi obstarat maso pro kluky; Leo ho dlouho přemlouvá, ukazuje mu svou židovskou hvězdu a prosí ho, aby mu ulovil srnce - Holan ovšem nejde - když už zdrchaný Leo odchází, Holan jde pomalu za ním

Karel Prošek - známý a přítel rodiny Popperových; pán Holana, který mu vždy a věrně sloužil a doprovázel ho při pytlačení. Všeuměl, král pytláků, sžitý s přírodou u Křivoklátu a Berounky, rodina u něj tráví víkendy i prázdniny.

Vyprávěcí způsoby

ich-forma

autorská řeč se střídá s klasickou formou přímé řeči

Jazykové funkce

1) Autor vypráví v ich-formě živým, sdělným, hovorovým jazykem. Užívá ale i výrazy nespisovné: obecnou češtinu (mouchy nechcípají); výrazy slangové, např. myslivecký a rybářský slang (morda); hantýrku českožidovských obchodníků; domácké výrazy; místy i silnější výrazy (zasraný žid), ale i lyrická a poetická slova a zdrobněliny.

2) Časté jsou krátké věty, zvolací věty, řečnické otázky. Pracuje s detailem a významovými zkratkami (např. lidická tragédie je vystižena takto „My jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný.“).

3) Věty jsou viditelně rytmizované, působí melodicky.

4) Lyrické pasáže pracují s metaforami, ale ty jsou nenápadné, jemné, používá neotřelých přirovnání (…běžel lehce, podoben babímu létu; místo tlapek vzduchové polštáře; Odehrálo se to tiše, duby mlčely a nahoře nad strání po planině přecházeli hajní a počítali stromy k odvozu a ve slunci se koupala myslivna.)

5) Projevuje se tu autorovo osobité vypravěčské umění - poetické vyprávění, něžnost, laskavost, upřímnost, opravdovost, přesvědčivost.

6) Povídky vypravuje pomalu, klidně, i velmi emocionální scény vypráví jakoby nezúčastněně a smířeně, ale o to víc působivě, neboť za vším je skryta hluboká humanita a láska k přírodě a bližnímu.

7) V povídkách se střídá laskavý humor, smutek, nostalgie i tragika.

DETAILY

- V povídkách se projevuje autorův vztah k přírodě, k rybaření, k rodné zemi, k venkovu, k rodině.

- Výraznou roli hraje příroda. (Příroda mu pomáhá, aby našel cestu sám k sobě, aby se zbavil neupřímnosti,

přetvářky a smutku lidského života. Odměňuje se jí pokorou a něhou: *„Chtěl jsem se stokrát zabít, když už *

• jsem nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Snad jsem v podvědomí toužil ještě několikrát políbit řeku a *

• chytit stříbrné ryby. Ta rybařina mě naučila trpělivosti a vzpomínky mi pomáhaly přežít.“)*

- Příběhy jsou prosté, hluboce lidské, mají jednoduchý děj a jednoduchou kompozici.

- Závažné věci sděluje nenápadně, bez patosu, jakoby mimochodem (např.když vypráví o transportech do

koncentráků či o Lidicích).

Jako jeden z mála autorů, který se dokázal věnovat jak útrapám války, tak i době veselí a štěstí. To jen svědčí o jeho uměleckých kvalitách.

Vypravěč:

- personální, osobní - on je tím nejmladším chlapcem v rodině a vzpomíná na svůj život a lidi kolem sebe

v určité době

• autobiografické rysy, líčí příběhy z autorova dětství

Nádherné lyrické pasáže, kterým dominuje popis Holanova pytlačení, korunuje strohý popis Hitlera. “A najednou to skončilo, protože přišel bývalý svobodník pan Adolf Hitler, který měl pod nosem knírek jako můj milovaný strejda Prošek.”

Především se mi líbilo, jak autor popsal krajinu, kde byl s tatínkem Leem rybařit, už jenom to je zamyšlení hodné uvědomění, že naše země je krásná. Úsměv na tváři mi i vykouzlily situace, do kterých se hlavně tatínek dostával, a jak s humorem a vztyčenou hlavou, je obstál. Kniha popisuje i náročné situace, jako odchod do koncentračního tábora, kdy tatínek musel sehnat jídlo pro své syny, ve čtení v těchto částech jsem nacházela velkou naději a velkou ochotu, obětování tatínka Lea udržet svoji rodinu naživu.

Pro mě styl celé knížky vystihuje věnování.. “Mamince, která měla za muže mého tatínka.”

Ota Pavel líčí své dětství, ukazuje chod rodině před protektorátem a nejvíce se zaměřuje na svého tatínka. Tatínek je člověk neobyčejně přátelský, ale mírně naivní. Vždy přijde s nápadem, jak vydělat “majlant”, ale maminka už ví, jak vše dopadne. Když se rozhodne prodat králíky, nařídí mamince všechno jídlo vyházet. Králíky však neprodá, domů se vrací bez králíků i bez peněz a s výčitkami, že rodina nebude mít jeho vinou co jíst. Díky mamince však doma zůstalo všechno tak, jak bylo. Tatínkovi se ulevilo, ale cesta domů pěšky ho natolik zmohla, že maminka musela zavolat samitku. Ještě když ho vedli do sanitky, pro něco se vrátil. Ne pro tranzistor, jako ostatní, ale pro cedulku na branku: “Přijdu hned.” Ale už nikdy nepřišel…

Příběh Leo Poppera zvěčněn rukou jeho syna, brilantního vypravěče skutečných lidských příběhů Oty Pavla, příběh povětšinou tiše tragický, a přitom stále poeticky krásný a melancholický – chytání ryb s dětmi a Leovým jediným opravdovým přítelem Proškem, unikající život srnce pod tesáky vlčáka Holana – život krásného zvířete za životy chlapců hladovějících v lágru… Obraz židovské rodiny zasažené válkou – její pudovosti a snahy uchránit sebe sama před devastací nacistů, kteří seberou dva starší autorovy bratry do pracovního tábora, odkud by se nevrátili nebýt otcovy odvahy – a obrovského sebezapření.

Smrt krásných srnců je symbolem zlomu člověka - představuje konec charismatického prodejce vysavačů Electrolux, vášnivého milovníka svůdných žen, obdivovatele krásy srnců, který vložil veškerou naději v jedinou bytost, která by mohla zachránit jeho děti – ve psa, jenž vraždí srnce, Leovy oblíbence, přičemž on říká: Holane, běž!

Osudy Pavlova tatínka jsou velice rozverné. Člověk si říká, že tolik neúspěchů přece člověk nemůže zažít. Ale ono to tak bude. Pokud člověk žije poměrně dlouho, je dost pravděpodobné, že ho tolik neúspěchů potká. Zároveň toho ale Pavlův otec mnoho zažil. Má nespočet vzpomínek, ať už jsou veselé nebo ne. Vychoval dobře své syny, staral se o ně a o manželku, jak nejlépe dovedl. Ten pán měl úžasný život.

Nebylo povídky, která by se mi nelíbila. Všechny mají své kouzlo. Která mi ale utkvěla v hlavě jako nejvíce zdrcující - Králíci s moudrýma očima. Člověk si říká, že už rodina všechno těžké zvládla. Pavlovi rodiče se měli jakž takž dobře, pracovali, ale měli svůj klid. Objeví se šance, jak si naposledy zkusit vydělat velké peníze. Tak jede Pavlův otec na soutěž s králíky. Já tušila, že se to nevyvede, ale strašně moc jsem mu přála, aby se to povedlo. Byla jsem z toho smutná. Představa, jak se trmácí jako troska pěšky domů podél řeky, je naprosto strašná. Hnal se za penězi, aby se rodina měla dobře, až ho to nakonec položilo.

Nejdražší ve střední Evropě – autorův tatínek byl prodavačem ledniček značky Elektrolux, ale jeho vášní byly ryby. Maminka by ráda jela na dovolenou do Itálie, ale tatínek raději lovil na Berounce. Všechny našetřené peníze utratil za rybník, ve kterém údajně žije mnoho kaprů. Při výlovu se ale zjistí, že prodejce pan doktor Václavík tatínka ošidil, v rybníce byl jen jeden veliký kapr. Po letech si pan doktor Václavík přišel koupit ledničku, tatínek si řekl stejnou částku, jakou dal kdysi za prázdný rybník a zaslal panu doktorovi jen prázdnou skříň.

Ve službách Švédska – Tatínek byl ve firmě Elektrolux nejlepším prodejcem za celý rok a nakonec byla ne jeho počest uspořádána večeře. Ředitel firmy Korálek měl krásnou ženu Irmu, do které byl tatínek zamilovaný, ale na večeři se před ní i celou společností znemožnil, když jedl kuře rukama. Později se tatínek seznámil s vynikajícím malířem Nechlebou. Nechleba si pana Poppera oblíbil, říkal mu Poppříčku a vzájemně se navštěvovali. Tatínek si přál, aby profesor nechleba namaloval paní Irmu; ta se oblékla a nechala načesat, ale profesor Nechleba prohlásil, že takovou paničku malovat nebude. Tatínka nevyhodili jen proto, že byl nejlepším prodejcem, a maminka měla radost, jak to všechno dopadlo.

Smrt krásných srnců – Ota jezdil s tatínkem rád na Křivoklátsko. Měli zde známého, pytláka Karla Proška, který měl vlčáka Holana. Holan byl vycvičený, aby lovil srnce v zámecké zahradě, které se říkalo „smrt krásných srnců“. Když byli Otovi bratři povoláni do transportu, tatínek chtěl, aby se pořádně najedli masa a koncentrační tábor tak lépe přečkali. Odpáral si z kabátu židovskou hvězdu a jel za Karlem Proškem, aby mu obstaral zvěřinu. Karel se bál pytlačit, protože v kraji už byli němečtí vojáci a mohli by ho za pytlačení zastřelit. Tatínek si tedy alespoň vypůjčil Holana a společně jednoho srnce získali. Bratr Jiří byl po návratu z koncentračního tábora vyhublý a slabý. Říkal, že možná přežil právě díky srnčímu masu.

Kapři pro Wehrmacht – Když do Buštěhradu přijeli Němci, musel jim tatínek odevzdat svůj rybník s kapry, které nade všechno miloval. V zimě byl povolán do transportu a noc před odjezdem vzbudil dvanáctiletého Otu. Ota myslel, že se s ním chce tatínek rozloučit, ale ten ho potřeboval na práci. Společně vysekali do rybníku díru, kterou kapry vylovili a malý Ota je potom vyměnit za jídlo a cigarety pro maminku, která věci potom posílala tatínkovi a bratrům. Tatínek teda Němcům „vypálil rybník“.

Jak jsme se střetli s vlky – Tatínek soupeřil s rodinou Vlkových, kdo uloví víc štik. Spolu s Otou jich několik ulovili, ale když je na vozíku dotáhli k Vlkom, zjistili, že oni jich nalovili víc a větších. Zklamaní odvezli své ryby zase zpátky.

Otázka hmyzu vyřešena – Po válce tatínek prodával ledacos, ale nic nebylo úspěšné. Jednou se nechal najmout inženýrem Jedličkou a prodával mucholapky, které nelepily. Vzal si jako věc cti, že je všechny prodá, což se mu také podařilo a panu Jehličkovi vydělal milion. Jenže když v létě začaly mouchy létat a hospodyně rozbalily nelepící mucholapky, byl jejich podnik označen za podvod. Všichni posílali nefunkční mucholapky zpátky a tatínek dal výpověď.

Králíci s moudrýma očima – Poslední tatínkův pokus o zbohatnutí měl být s prodejem králíků. Otec je choval asi deset let, až je nakonec nechal tetovat, aby získali „papíry“ a mohli se prodávat na chov. Po tetování ale znalci rozhodli, že tatínkovi zajíci nejsou čistokrevní, a tak je tatínek vypustil do přírody. Na konci povídky tatínka odvážejí do nemocnice, dokud se už nevrátil.