Lit. Druh: poezie, lyricko-epická
Lit. Žánr: básnická skladba
Lit. Směr: Romantismus
Časoprostor: příroda v okolí hradu Bezděz (město Doks), konec 18.st. zač. 19.st.
Kompozice: 4zpěvy, 2intermezza (mezihry), na začátku dedikace (věnování), jambický verš – střídání přízvučné a nepřízvučné doby
Vypravěč: Hynek (er-forma, na konci ich-forma)
Postavy:
Jarmila: mladá, nerozhodná, krásná, nešťastná,
Vilém: strašný lesů pán, loupežník, nešťastný, žárlivý, nečestný, buřič proti společnosti, pomstychtivý, odsouzený na smrt
Hynek: vypravěč, autor sám, ztotožňuje se s Vildou, depresivní, zamyšlený
Autor:
- Básník, prozaik, pravé jméno: Ignác Mácha
- Chudá rodina kupce, studoval filozofii a právo
- Hrál v divadle (Stavovském, Kajetánském) – poznal zde životní lásku Lori
- Vystupoval proti společnosti
- Při hašení požáru se nalokal vody, což mu způsobilo choleru, na kterou zemřel velmi mlád
- Pochován v Litoměřicích v den plánované svatby s Lori (měl s ní i dítě), později se jeho ostatky převezly na Vyšehrad do Prahy
Díla: Cikáni (podobné Máji, román), Marinka, Křivoklád (básně)
Současníci:
Božena Němcová – Babička, Divá Bára, V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice
Alexander Sergejevič Puškin – Evžen Oněgin, Kapitánská dcérka
Victor Hugo – Chrám matky boží v Paříži, Bídníci
ROMANTISMUS
Stručný obsah díla:
1. ZPĚV Úvodem básně je líčení májové krajiny kolem jezera. Začíná zde i epický děj. Jarmila sedí na břehu jezera a vyhlíží svého milého Viléma, který by měl přijet na loďce. Nejdříve spatří na jezeře jen bílý bod. Básník jej přirovnává k bílé vodní lilii. Z loďky vystoupí plavec, který oznámí Jarmile, že Vilém byl uvězněn a bude popraven, protože zabil svého otce, když bránil čest své dívky. Nevěděl, že svůdcem je jeho otec, který ho v mládí vyhnal z domu. Jarmila se v zoufalství utopí v jezeře.
2. ZPĚV Ten začíná motivem padající hvězdy. Pak nás básník zavádí do vězení, kde je Vilém. Básník zde popisuje chmurné vězení a každé věci vdechne život. Vilém klečí a přemýšlí o svém životě a o svém mládí. Ptá se sám sebe, čím se provinil, že byl uvězněn. Vrací se do dětství a myslí na to, čí vina je větší, jestli otcova, který ho vyhnal nebo jeho, že se nechal strhnout životem a stal se loupežníkem. Jako loupežník pak přijal přezdívku “Strašný lesů pán”. Dívá se do krajiny a uvědomuje si její krásu. Slyší lesní rohy a ví, že je už nikdy nebude slyšet. Nevěří, že po smrti něco existuje a lituje, že musí zemřít. Jeho čas mu odměřují kapky, které skapávají ze sloupků. Ve svém zoufalství mluví nahlas a jeho monolog zaslechne stráž, která se již nikdy neusměje, neboť je nešťastná nad osudem Viléma.
I. INTERMEZZO Sbor duchů se připravuje na přijetí nového odsouzence na popravišti. Sundávají starou lebku a ptají se přírody, co dá Vilémovi k pohřbu. Zvířata i rostliny, mraky i vítr slíbí, že mu obstarají hudbu, smuteční závoje i rakev.
3. ZPĚV Začíná obrazem probouzející se májové přírody. Lidé spěchají na popravu. Ptáci zpívají a mládí slaví máj. Zločinec je vyveden, modlí se, naposled se dívá na kraj, kde žil. Posílá po větru a obláčkách pozdrav své matce – zemi. Potom odchází na popraviště, kde už čeká kat. Vilémovi je useknuta hlava a tělo je vpleteno do kola a lámáno.
II. INTERMEZZO Básník nás přivádí k loupežníkům, kteří truchlí nad Vilémovou smrtí.
4. ZPĚV Do děje vstupuje sám autor. Projíždí kolem popraviště do hostince. Hostinský mu vypráví Vilémův příběh. Básník odjede, ale tento příběh ho táhne zpět. Vrátí se sem 1. máje a zastaví se u popraviště, kde je Vilémova lebka. Zdá se mu jako by plakala nad ztraceným mládím (v očních důlcích má kapky rosy), které se nedá nikdy vrátit. Básník přemýšlí o svém životě. A uvědomuje si, že o své budoucnosti nic neví a do dětství, kam by se chtěl vrátit, se už nikdy nevrátí. Je z toho velice nešťastný a proto svůj osud přirovnává k osudu Vilémovu.