Středověká literatura (5.–15. století) se ještě dlouho šíří především mluveným slovem — přednáší se, zpívá nebo předčítá nahlas, protože gramotnost je vzácná a knihy (ručně psané na pergamenu) drahé. Zpočátku se píše výhradně latinsky, jazykem vzdělanců a církve, teprve postupně se prosazují národní jazyky. Literatura se dělí na duchovní (modlitby, žalmy, hymny, legendy o svatých, biblické hry) a světskou (dvorská a milostná lyrika, hrdinské a rytířské eposy, cestopisy, kroniky, frašky).
Evropská středověká literatura
Píseň o Rolandovi (Francie, kolem 12. stol., autor neznámý) je nejznámější francouzský hrdinský epos. Vypráví o výpravě Karla Velikého proti maurským (muslimským) vládcům ve Španělsku a o zradě, kvůli které je zadní voj francouzského vojska pod velením hraběte Rolanda přepaden v Roncevalském průsmyku. Roland ve své hrdosti odmítá zatroubit na roh a přivolat pomoc, dokud není pozdě — bitva a jeho smrt jsou vylíčeny jako vrchol rytířské cti a věrnosti, i když stojí životy celého voje.
DANTE ALIGHIERI (13.–14. stol., Florencie) je autor Božské komedie, rozsáhlé veršované alegorické básně, ve které autor sám jako poutník prochází peklem, očistcem a rájem (peklem a očistcem ho provází římský básník Vergilius, rájem jeho milovaná Beatrice). Dílo je jedním ze základních kamenů italské (a evropské) literatury — poprvé ve velkém stylu píše vážné téma v živém, ne latinském jazyce (toskánském nářečí, ze kterého se vyvinula moderní italština).
FRANCESCO PETRARCA (14. stol., Itálie) je považován za zakladatele evropské sonetové milostné lyriky — jeho sbírka Sonety Lauře opěvuje idealizovanou, nedosažitelnou lásku k ženě jménem Laura. Petrarca stojí na pomezí středověku a renesance: formálně ještě navazuje na dvorskou lyriku, obsahově už ale klade důraz na individuální prožívání citu jednotlivce, což je typicky renesanční rys.
České písemnictví raného středověku
Nejstarší česká literatura vzniká na Velké Moravě a v raných Přemyslovských Čechách ve třech jazykových vrstvách — staroslověnské, latinské a od 13.–14. stol. i české.
KONSTANTIN (Cyril) A METODĚJ přicházejí roku 863 na Velkou Moravu z Byzance na pozvání knížete Rastislava, aby šířili křesťanství v jazyce srozumitelném místním lidem. Za tímto účelem vytváří první slovanské písmo — hlaholici — a překládají do staroslověnštiny bohoslužebné texty a části Bible. Konstantinův Proglas je veršovaná předmluva k překladu evangelia a jeden z nejstarších slovanských básnických textů vůbec — obhajuje právo Slovanů mít bohoslužbu ve vlastním jazyce.
Kristiánova legenda (10. stol., latinsky) vypráví o životě a mučednické smrti svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily — je jedním z klíčových pramenů k počátkům českého křesťanství a přemyslovské státnosti.
KOSMAS (11.–12. stol.), děkan pražské kapituly, je autorem Kroniky české — nejstarší česky orientované kroniky (psané ještě latinsky), která popisuje dějiny Čech od bájných počátků (Praotec Čech, kněžna Libuše) až po autorovu současnost. Kosmas mísí skutečné historické události s pověstmi a je hlavním zdrojem, ze kterého později čerpal i Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.
Hospodine, pomiluj ny (11. stol.) je nejstarší dochovaná česky psaná duchovní píseň (název znamená “Bože, smiluj se nad námi”) — krátká prosebná modlitba, která se zpívala při významných příležitostech ještě v pozdějších staletích.
Alexandreida (14. stol., autor neznámý) je rozsáhlý veršovaný rytířský epos o životě a výbojích Alexandra Velikého — patří k vrcholům starší české veršované epiky.
Kronika tak řečeného Dalimila (počátek 14. stol.) je první kronika psaná už česky, ne latinsky — veršovaně a poutavě (s řadou pověstí a anekdot) líčí české dějiny od nejstarších dob, s výrazně vlasteneckým a protiněmeckým tónem.
Mastičkář (14. stol.) je nejstarší dochovaná česká dramatická památka. Byla to původně náboženská velikonoční hra (o ženách jdoucích ke Kristovu hrobu s mastmi), ale dochovala se z ní jen světská, satirická část — scéna na tržišti, kde mastičkář a jeho pomocník podvodně vychvalují své zboží; obsahuje i vulgarismy, což ukazuje, jak se do vážného náboženského rámce mohla vloudit lidová komika.
Podkoní a žák (14. stol.) je satirická veršovaná skladba, ve které se hádají dva mladí muži — panský podkoní (sluha starající se o koně) a chudý student — o to, čí život je těžší a bídnější. Hádka nakonec skončí rvačkou; dílo je vtipnou sondou do sociálních poměrů středověké společnosti.
JAN HUS (kolem 1370–1415) je klíčovou postavou předhusitské doby — kazatel, reformátor a rektor pražské univerzity, který ostře kritizuje mravní úpadek církve, zejména prodej odpustků (spisy O církvi, Knížky o svatokupectví). Jeho učení bylo prohlášeno za kacířské a Hus byl roku 1415 upálen na kostnickém koncilu, což vyvolalo husitské revoluční hnutí. Vedle teologických spisů je autorem i traktátu O pravopise českém, ve kterém navrhl zjednodušení tehdejšího složitého spřežkového pravopisu zavedením diakritických znamének — nabodeníčka krátkého (dnešní háček) a dlouhého (dnešní čárka); tato reforma je základem dodnes používaného českého pravopisu.
Cvičení
- Vysvětli, proč se ve středověku dlouho nerozlišovalo mezi “historickou pravdou” a “pověstí” tak přísně jako dnes — dokresli na příkladu Kosmovy kroniky.
- Porovnej Píseň o Rolandovi (hrdinský epos) s Mastičkářem (satirická fraška) — jak se v obou projevuje odlišný účel a publikum?
- Vyjmenuj, čím byl Jan Hus významný jak pro církevní/politické dějiny, tak pro vývoj českého jazyka.