George Bernard Shaw Pygmalion
r. 1912
Literární druh: (sociálně kritické)drama Literární žánr: satirická komedie o 5 dějstvích+doslov, chronologicky řazená Zařazení: (realismus), meziválečná literatura Časoprostor: počátek 20. století v Londýně, měšťanské prostředí (viktoriánská Anglie)
O autorovi: Autor se narodil v roce 1856 v chudé protestantské rodině v Dublinu. Dosáhl pouze základního vzdělání, ale své nedostatky doháněl samostudiem v knihovně Britského muzea. Neměl jednoduché dětství, protože jeho otec byl neúspěšný obchodník a úředník. Brzy propadl kouzlu alkoholu a o svou rodinu se přestal starat. Ta ho později opustila a odjela do Londýna. George se k nim přidal až o tři roky později. Do divadelní společnosti ho přivedla jeho sestra, která byla herečkou.
Zpočátku psal prózu, avšak úspěšný v ní nebyl. Zajímal se také o politiku a filozofii a stal se spoluzakladatelem tzv. Fabiánské společnosti, jejímž cílem bylo svrhnout kapitalismus nenásilnou parlamentní cestou. V této době začínal být slavný jako literární, výtvarný, hudební a divadelní kritik a jeho recenze byly vydávány v různých časopisech.
Později byl čím dál tím více úspěšnější, proslavil se zejména v divadelní tvorbě. Stal se spoluzakladatelem tzv. sociální diskuzní komedie. Byl velmi výřečný, přímý, kritický, ironický až sarkastický a to nejen ve svém osobním životě, ale i v knihách. Proto svým dílem často pobuřoval anglickou společnost. Získal Oscara za nejlepší filmový scénář i Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel v 94 letech.
Další díla: Próza: Politika pro každého, Nezralost, Nerozvážný sňatek Historické hry: Caesar a Kleopatra – parodie Shakespearovského díla Antonius a Kleopatra (proti idealizujícímu pojetí velké lásky), Svatá Jana Satira: Živnost paní Warrenové – vyvolala skandál, kritika členů anglické vysoké společnosti Utopická pentalogie: Zpět k Metuzálemovi
__Další autoři z tohoto období: __James Joyce – román Odysseus (rodák z Dublinu) Marcel Proust – 7 d. románový cyklus Hledání ztraceného času Antoine De Saint-Exupéry – filozofická pohádka Malý princ Francis Scott Fitzgerald – román Velký Gatsby, povídka Podivuhodný případ Benjamina Buttona John Steinbeck – romány O myších a lidech, Hrozny hněvu, Na východ od ráje Boris Pasternak – román Doktor Živago Michail Bulgakov – román Mistr a Markétka Michail Šolochov – romány Osud člověka, Tichý Don
V ČR byli v této době Májovci, Ruchovci a Lumírovci: Jan Neruda – Hřbitovní kvítí, Písně kosmické, Zpěvy páteční, Povídky malostranské Karolína Světlá – Vesnický román, Kříž u potoka Alois Jirásek – Psohlavci, Staré pověsti české Julius Zeyer – Radúz a Mahulena
O díle Kompozice: Inspirace (název): Autor se inspiroval antickou pověstí o kyberském sochaři Pygmalionovi, který se zamiloval do své sochy dívky a uprosil bohyni Afroditu, aby jí vdechla život. Námět: Dílo proměny, řecké báje a pověsti, přeměna člověka Autor chtěl v díle poukázat na rozdíly mezi společenskými vrstvami (chování i jazyk), ale zároveň chtěl ukázat, že se člověk z nižší vrstvy dokáže vyrovnat člověku z vrstvy vyšší. Pomocí ironie autor vystavil kritice špatné vlastnosti lidí, společenské konvence a předsudky, které považuje za hloupé a nebezpečné. Hra řeší problematiku ženské emancipace a v širším kontextu otázku lidské důstojnosti. __Jazykové prostředky: __- Psáno formou dialogů. - V textu je velká část věnována scénickým poznámkám, nejen na začátku dějství, ale i během něj, objevují se dlouhé pasáže s vysvětlivkami, co a proč kdo dělá. -Častý výskyt ironie, sarkasmu a komiky. - Kontrast života, jazyka, chování a zvyků mezi nižší a vyšší vrstvou (slovní zásoba společenské “spodiny” = chybná výslovnost, délka samohlásek, jiné souhlásky, polykání celých slabik - Jazyk: hovorový, spisovný i nespisovný, jednoduchý i knižní - hyperbola: “Jela jsem taxíkem milionkrát!” - různá oslovení: “truhlíku, miláčku…” - opakování slov: “ale copak, copak, copak…” (gradace) - při oslovení použití 1. pádu: “Pane strážník” (nikoliv 5. pádu) - metafora: “Není tu živá duše.”, “Jste moje sesterská bitevní loď.” - přirovnání: “visela mi kolem krku jako balvan”
Hlavní postavy:
Henry Higgins (muž se zápisníkem) - studuje a živí se fonetikou, podle výslovnosti dokáže komukoliv říci, odkuď pochází ; starý mládenec, nechce se vázat; velmi necitlivý, přímý a nevychovaný ve společnosti plukovník Pickering - zabývá se výzkumem indických jazyků; přijel za Higginsem z Indie; na rozdíl od Higginse se umí chovat i ve společnosti, gentleman, stará se o Lízu během po dobu sázky a soucítí s ní, zajímá se o city člověka (na rozdíl od Higginse), bohatý Líza Doolittlová - pouliční květinářka, přímá, emocionální, přirozená a lehce zmatená, přesto slušná a celkem pěkná dívka; mluví dialektem (cockney), který je příznačný pro nejnižší vrstvu obyvatel Londýna; je velmi chudá; díky tomu, že je učenlivá a přirozeně chytrá se podaří Higginsovi a Pickeringovi z ní udělat pravou dámu s perfektní mluvou; jejím snem je mít své květinářství a prodávat v něm kytky; v průběhu díla se zcela změní její mluva, jazyk, vystupování i společenské postavení
Vedlejší postavy: Freddy Eynsfor-Hill - syn paní Eynsford-Hillové; bláhově zamilovaný do Lízy pan Doolittle - otec Lízy z nejnižší vrstvy, povoláním popelář, který hodně pije; volnomyšlenkářský, rád si užívá nezávislosti a volnosti ; o Lízu se nezajímá, ale když se Higgins ujme Lízy, snaží se z něj pan Doolittle vytáhnout peníze za to, že mu Lízu odvedl; díky náhodě zdědí velkou sumu peněz, díky níž se dostane do vyšší společnosti, kde je oblíben pro moralistické názory paní Higginsová - velmi slušná, inteligentní, hodná, vkusná, společenská a mravně založená žena, která nakonec Líze pomáhá, protože se jí nelíbí, jak její syn Higgins a také Pickering Lízu využili ; Higginsův ideál ženy (jeho matka) paní Pearcová – hospodyně u Higginse, kterého zná velice dobře, milá, starostlivá, stará se o Lízu paní Eynsford –Hillová – matka Fredyho a Kláry, dobře vychovaná, chce si udržet své společenské postavení, avšak nemá na to peníze Klára Eynsford –Hillová – dcera paní Hillové, neumí se chovat, je přidrzlá, vnucuje se
Obsah díla:
Začátek příběhu se odehrává pod přístřeškem kostela, kde se mnoho lidí schovává před deštěm. Chudá, nepříliš upravená Líza se snaží prodat kytky (mimojiné plukovníku Pickerigovi, který avšak nemá drobné, jen půlpenci) a její přízvuk zaujme profesora Higginse. Ten si pečlivě zapisuje každé její slovo, čehož si všimne náhodný člověk a upozorní na to Lízu. Ta je zděšená, bojí se a naříká. Kvůli jejím nářkům se účastníci (Higgins, Líza, Pickering) trochu pohádají. Při odchodu z katedrály Higgins pocítí, že by měl dát Líze nějaké peníze a neměl by být tolik lakomý. Hodí jí tedy pár mincí a odjíždí s Pickeringem taxíkem domů. Líza, šťastna, že má peníze, se rozhodne, že jako pravá dáma pojede taxíkem také.
Později Líza zjišťuje, že by bylo dobré, kdyby ji Higgins naučil spisovné angličtině a ona by si tím pádem mohla splnit sen a otevřít si květinářství. Rozhodne se proto za ním zajít a nabídnout mu peníze za výuku (směšně málo, ovšem na její poměry velkou částku). Higgins nakonec nabídku přijme a s Pickeringem uzavře sázku (nevěří, že by to dokázal), že z ní za půl roku udělá dámu, na které nikdo nepozná její původ a bude mluvit jako královna. Lízu ubytují, spálí ji šaty, vykoupou ji, nově ošatí a tím celá přeměna začíná.
Ukáže se, že Líza má velmi dobrý sluch a dokáže rychle odposlouchat správnou výslovnost. Aby Higgins zjistil, jak si Líza vede, vezme ji ke své matce do společnosti. Ovšem předtím ji důrazně připomíná, jak se má chovat a o čem mluvit. Tam se Líza poprvé setká s Fredym, který se do ní okamžitě zamiluje.
Později nastává den D, neboli zkouška, jak Líza uspěje ve vybrané vyšší společnosti. Je krásně oblečená, vyzdobena šperky. Líza je natolik krásná a foneticky přesná, že jí považují za maďarskou princeznu (nepřipadá jim normální, aby mluvila tak perfektně). Tím Higgins vyhraje sázku a úkol považuje za splněný.
Jakmile přijedou domů, Higgins ukáže svou bezcitnost a řekne, jak je rád, že už mají celou tu věc za sebou. „Nebýt té sázky, skončil bych to už po dvou měsících. Bylo to hrozný nápad děsná otrava“, řekl Pickeringovi. Líza vše poslouchá a snaží se sebeovládat a být lhostejná. Henry dává Líze stále nějaké pokyny, jako by byla jeho hospodyně (už si na to zvykl, bez ní by nevěděl, kde co má a kdy má schůzky) a ta je jím tak rozladěná a dotčená, že po něm ve vzteku hodí bačkory, které chtěl podat. (V pozadí je jasně cítit, že Higgins Lízu tajně miluje, ale nechce si to přiznat. Zároveň také žárlí na Freddyho.) Poté se pohádají a Líza odejde ven a uteče spolu s Fredym, který na ní shodou okolností čeká před domem.
Líza najde útočiště a radu u paní Higginsové, která ji poskytne střechu nad hlavou. Na druhý den přijde zděšený Henry s plukovníkem a říká matce, co se večer stalo. Zároveň také přijde Líziin otec, který náhodou díky profesorovi zbohatl a žení se (kvůli sociálnímu postoji - dostal se díky penězům do vyšší třídy, ale nelíbilo se mu to, každý teď po něm něco chtěl a najednou se k němu všichni hlásí = chtějí peníze). Společně jsou otci na svatbu a ještě před tím spolu vedou rozhovor, během kterého Líza zjistí, že mu není lhostejná. (Doslov: I přes to, že se oba mají rádi, si ale Líza volí snazší život s Fredym, se kterým bude mít malé květinářství, než aby byla podřadnou služkou Higginse.)
Pozn. Filmové zpracování: 1956 – My fair lady