Jazyk a komunikace
- Jazyk je systém znaků (hlásek, slov, pravidel), kterým lidé sdělují informace, myšlenky a city.
- Komunikační situace — kdo mluví (mluvčí / pisatel), komu (adresát), o čem, za jakým účelem, kde a jakou cestou (mluveně × psaně, oficiálně × neoficiálně, veřejně × soukromě). Podle ní se volí spisovnost, styl i útvar.
- Neverbální komunikace — mimika, gesta, postoj, oční kontakt, vzdálenost (proxemika), dotyk; paralingvistické prostředky — tón, tempo, hlasitost, pauzy.
Útvary národního jazyka
| Útvar | Spisovný? | Kde se užívá | Příklad |
|---|---|---|---|
| spisovná čeština | ano | psané texty, úřední a veřejný projev, škola, média | Dobrý den, mohl byste mi pomoci? |
| hovorová čeština | ano (méně formální) | běžný mluvený styk se spisovnými prvky | Já bych si dal kafe. |
| obecná čeština | ne | běžná mluva, hlavně v Čechách | Vo co jde? Dobrej, mlíko. |
| nářečí (dialekty) | ne | určitá oblast | česká, středomoravská (hanácká), východomoravská, slezská (lašská) nářečí |
| slang a argot | ne | zájmové a profesní skupiny / uzavřené skupiny | bichle, fyza / bachař |
Kodifikace — závazné stanovení spisovné normy v příručkách: Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Mluvnice češtiny; jazyk zkoumá a příručky vydává Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.
Čeština mezi jazyky
- Čeština je indoevropský jazyk, větev slovanská, skupina západoslovanská (se slovenštinou, polštinou, lužickou srbštinou).
- Východoslovanské: ruština, ukrajinština, běloruština; jihoslovanské: slovinština, chorvatština, srbština, bulharština, makedonština.
- Další indoevropské větve: germánská (angličtina, němčina), románská (francouzština, španělština, italština), baltská, keltská, řečtina, indoíránská. Neindoevropské v Evropě: ugrofinské (maďarština, finština, estonština), turkické (turečtina), baskičtina.
- Typologicky je čeština jazyk flektivní — vztahy ve větě vyjadřuje koncovkami (pes kousl muže × muž kousl psa), proto má volný slovosled; angličtina je spíš analytická (pevný slovosled, předložky).
Vývoj češtiny
- 9. století — staroslověnština, první slovanský spisovný jazyk (Cyril a Metoděj, hlaholice).
- 10.–14. století — nejstarší česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, ve 14. století rozkvět česky psané literatury (Alexandreida, Dalimilova kronika); spřežkový pravopis (hlásky zapisované skupinami písmen).
- 15. století — Jan Hus (O pravopisu českém) zavádí diakritický pravopis (háčky, čárky).
- 16. století — Bible kralická, vzor spisovné češtiny; humanistická čeština.
- 17.–18. století — úpadek po roce 1620, germanizace.
- Národní obrození — Josef Dobrovský (mluvnice, kodifikace podle humanistické češtiny), Josef Jungmann (Slovník česko-německý, obnova slovní zásoby, novotvary).
- 1902 — první Pravidla českého pravopisu (Jan Gebauer); současné znění vychází z vydání z roku 1993.
Historické souvislosti jsou u národního obrození a středověku.
Jazykové disciplíny
| Disciplína | Zkoumá |
|---|---|
| fonetika a fonologie | hlásky a zvukovou stránku jazyka (přízvuk na první slabice, intonace) |
| lexikologie | slovní zásobu — viz slovní zásoba |
| morfologie | tvary slov a slovní druhy — viz tvarosloví |
| syntax | stavbu vět — viz skladba |
| stylistika | výběr a uspořádání jazykových prostředků v textu — viz funkční styly a slohové útvary |
| ortografie | pravopis — viz pravopis |
| etymologie | původ slov |