Autor: Umberto Eco · Vydáno: 1980 · Druh: epika · Žánr: historický detektivní román · Směr: postmodernismus
Stručný obsah
Listopad 1327. Do bohatého benediktinského opatství v severní Itálii přijíždí františkánský mnich Vilém z Baskervillu, bývalý inkvizitor, se svým žákem, mladým benediktinským novicem Adsem z Melku. Mají se zúčastnit jednání mezi papežskými legáty a františkány o chudobě Krista a církve. Opat Viléma požádá, aby vyšetřil podivnou smrt mladého mnicha Adelma.
Během sedmi dní zemře záhadnou smrtí několik dalších mnichů — překladatel Venantius (nalezen v kádi s krví), knihovníkův pomocník Berengar (utopen v lázni), bylinkář Severin, knihovník Malachiáš. Vilém pozoruje, uvažuje logicky a zjišťuje, že všechny smrti souvisejí s knihovnou — obrovským labyrintem, do kterého mají přístup jen knihovník a jeho pomocník — a s jednou zakázanou knihou. Mrtví mají zčernalé prsty a jazyky.
Do opatství přijíždí inkvizitor Bernard Gui, který obviní ze zločinů bývalé heretiky, sklepmistra Remigia a hrbáče Salvatora, a chudou venkovskou dívku, se kterou Adso prožil svou jedinou lásku, z čarodějnictví; jsou odvezeni na upálení. Vilém s Adsem nakonec proniknou do tajné místnosti knihovny. Tam je čeká slepý starý mnich Jorge z Burgosu: celou dobu chránil jediný dochovaný rukopis 2. knihy Aristotelovy Poetiky o komedii a smíchu — protože smích podle něj ničí strach z Boha a tedy řád. Jeho stránky napustil jedem, takže každý, kdo si v knize při listování olizoval prsty, zemřel. Když je odhalen, začne stránky jíst; při zápasu se převrhne lampa a knihovna i celé opatství shoří.
I. část
Literární druh a žánr
Epika, historický román a zároveň detektivka (vyšetřování série vražd), s rozsáhlými filozofickými a teologickými pasážemi. Typické postmoderní dílo, které spojuje populární žánr s náročným obsahem.
Zasazení výňatku do kontextu díla
Nejčastěji se losují:
- příjezd do opatství — Vilém uhodne, kam utekl opatův kůň (detektivní dedukce),
- popis portálu kostela nebo skriptoria,
- noční výprava do knihovny — labyrint, zrcadla, halucinace,
- Adso a dívka v kuchyni,
- inkviziční soud Bernarda Guie,
- rozhovor s Jorgem o smíchu — vrchol,
- požár a Adsův závěrečný návrat do ruin.
Téma a motivy
- Téma: hledání pravdy rozumem proti dogmatismu a fanatismu; moc nad věděním (kdo smí číst); smích jako svoboda; víra, hereze a inkvizice ve středověku.
- Motivy: opatství, knihovna, labyrint, zakázaná kniha, jed, smích, inkvizice, hranice, zrcadlo, brýle, oheň, růže (název — jediné, co zůstane, je jméno).
Časoprostor
- Čas: listopad 1327 — sedm dní; spory papeže Jana XXII. a císaře, spor o chudobu. Rámec: starý Adso píše svou vzpomínku na konci života.
- Prostor: benediktinské opatství v Apeninách v severní Itálii — kostel, skriptorium, knihovna-labyrint ve věži (Aedificium), kuchyně, nemocnice, cely.
Kompoziční výstavba
Rámcová kompozice: předmluva (autor tvrdí, že našel starý rukopis Adsových pamětí) a vlastní vyprávění. Děj je rozdělen do sedmi dní a každý den podle kanonických hodinek (matutinum, laudy, prima…), jak se dělil den v klášteře. Chronologický děj s detektivní stavbou; vrcholí odhalením a požárem.
II. část
Vypravěč
Ich-forma — vypravěčem je Adso, už jako starý mnich, který vzpomíná na události svého mládí. Často nechápe, co Vilém dělá a říká — čtenář vidí víc než on (jako Watson u Sherlocka Holmese).
Postavy
- Vilém z Baskervillu — františkán, vzdělaný, ironický, pozorný, logicky uvažující detektiv (odkaz na Sherlocka Holmese — Pes baskervillský); věří rozumu a pochybnostem.
- Adso z Melku — mladý novic, Vilémův žák, naivní, zvědavý; vypravěč (jméno připomíná Watsona).
- Jorge z Burgosu — slepý starý mnich, fanatický strážce víry a knihovny; odkaz na spisovatele J. L. Borgese.
- opat Abbone — hrdý, dbá na pověst opatství.
- Bernard Gui — krutý inkvizitor (skutečná historická postava).
- Remigio a Salvatore — bývalí heretici; Malachiáš, Berengar, Severin a další mniši.
- venkovská dívka — Adsova jediná láska, bez jména.
Typy promluv
Pásmo vypravěče s popisy a úvahami, dialogy (dlouhé učené disputace), citace latinských textů a dobových dokumentů.
Veršová výstavba
Netýká se — próza.
III. část — jazykové prostředky
- latinské citáty a odborné teologické a filozofické termíny — autentičnost středověku,
- archaismy a historismy (skriptorium, novic, hodinky, opat),
- intertextualita — narážky na Sherlocka Holmese, Borgese, bibli, Aristotela,
- ironie (Vilém),
- rozsáhlé popisy a výčty (kostelní portál, knihy),
- symboly: labyrint (svět, poznání), růže (pomíjivost — zůstává jen jméno), oheň.
Literárněhistorický kontext
O autorovi
Umberto Eco (1932–2016) byl italský sémiotik (věda o znacích), filozof, odborník na středověkou estetiku a profesor na univerzitě v Bologni; psal i eseje o populární kultuře. Jméno růže je jeho první román, který napsal až ve 48 letech — stal se světovým bestsellerem, byl přeložen do desítek jazyků a zfilmován (se Seanem Connerym). V románu zúročil své znalosti středověku. Další romány: Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Pražský hřbitov. Více na stránce autora.
Autoři téže doby
Vladimír Körner — Údolí včel (1970)
Česká novela ze středověku — mladý Ondřej je poslán k řádu německých rytířů a hledá cestu mezi fanatickou vírou řádu a láskou k životu. Stejně jako Jméno růže ukazuje středověký řád, dogma a fanatismus, který ničí lidské city.
Milan Kundera — Nesnesitelná lehkost bytí (1984)
Český román, také typické dílo postmoderny — mísí příběh s esejistickými úvahami autora (o lehkosti a tíze, o kýči). Jako Eco spojuje čtivý příběh s filozofickým obsahem a hraje si s formou.
Patrick Süskind — Parfém: Příběh vraha (1985)
Německý postmoderní román z historického prostředí (Francie 18. století), série vražd a vrah posedlý jednou věcí — vůní. Jako u Eca jde o historickou „detektivku“ s hlubším významem, která se stala bestsellerem.
Literární směr
Postmodernismus (od 60.–70. let 20. století): spojení vysoké a populární literatury (detektivka × filozofie), intertextualita (narážky na jiná díla), hra se čtenářem a s pravdivostí (fiktivní rukopis), mísení žánrů. Další postmodernisté: J. L. Borges, I. Calvino, J. Fowles, u nás M. Kundera, M. Viewegh.