Autor: Giovanni Boccaccio · Vzniklo: 1348–1353 · Druh: epika · Žánr: soubor novel (sto novel v rámci) · Směr: renesance
Stručný obsah
Roku 1348 zachvátí Florencii morová epidemie. V kostele se setká sedm mladých žen a tři mladí muži a rozhodnou se utéct z města na venkovská sídla v okolí. Aby si krátili čas, každý den každý z nich vypráví jeden příběh — za deset dní tak vznikne sto novel (název Dekameron znamená řecky „deset dní“). Každý den vybírá „král“ nebo „královna“ dne téma, o kterém se vypráví (např. o lidech, kterým osud přinesl štěstí po neštěstí, o lásce s nešťastným koncem, o lstech, které ženy připravily mužům).
Známé novely:
- Ser Ciappelletto (1. den) — největší hříšník, lhář a podvodník, při falešné zpovědi na smrtelné posteli oklame kněze a po smrti je uctíván jako svatý.
- O třech prstenech (1. den) — Žid Melchisedech na otázku, které náboženství je pravé, odpoví podobenstvím o třech nerozeznatelných prstenech.
- Andreuccio z Perugie (2. den) — naivní kupec přijede do Neapole koupit koně, je okraden a zažije sérii dobrodružství, ze kterých nakonec vyjde s drahým prstenem.
- Lisabetta a hrnec s bazalkou (4. den) — bratři zabijí Lisabettina milého; ona zakope jeho hlavu do hrnce s bazalkou a pláče nad ní, dokud jí hrnec nevezmou a ona nezemře žalem.
- Federigo a sokol (5. den) — zchudlý šlechtic uvaří paní svého srdce na pohoštění to poslední, co má — svého sokola; ona si ho nakonec za jeho šlechetnost vezme.
- Griselda (10. den) — markýz zkouší poslušnost své chudé manželky krutými zkouškami (vezme jí děti, zapudí ji); ona vše trpělivě snáší.
I. část
Literární druh a žánr
Epika — vyprávění příběhů. Žánr: soubor novel spojených rámcem. Novela je kratší próza s jedním dějem, nečekaným zvratem a pointou — Boccaccio je považován za zakladatele evropské novely.
Zasazení výňatku do kontextu díla
Výňatek bývá z úvodu (popis moru ve Florencii a útěk vypravěčů) nebo z jedné z novel. Vždy řekni, který den a kdo novelu vypráví a jaké je téma dne.
Téma a motivy
- Téma: život člověka v celé jeho šíři — láska (smyslná i vznešená), lidský důvtip a hloupost, pokrytectví, osud a náhoda. Člověk si dokáže poradit rozumem.
- Motivy: mor, útěk, vyprávění, láska, nevěra, lest, podvod, pokrytecký kněz nebo mnich, peníze, štěstěna, šlechetnost, smrt.
Časoprostor
- Čas: rok 1348, morová epidemie; novely se odehrávají v různých dobách, většinou v Boccacciově současnosti nebo nedávné minulosti.
- Prostor: Florencie a venkovská sídla v jejím okolí (rámec); novely v celé Itálii (Neapol, Perugie, Benátky) i jinde ve Středomoří.
Kompoziční výstavba
Rámcová kompozice: rámec (útěk před morem, deset vypravěčů) obklopuje sto samostatných novel — 10 dní po 10 příbězích. Každý den má úvod a závěr, většina dní společné téma (volná témata jsou jen 1. a 9. den). Rámec se stal vzorem pro další díla (G. Chaucer, M. Navarrská).
II. část
Vypravěč
Dvojí rovina: autor-vypravěč rámce (er-forma, v úvodu i ich-forma — Boccaccio se obrací ke čtenářkám) a deset vypravěčů novel — každý svou novelu vypráví er-formou, s vlastním komentářem.
Postavy
- vypravěči rámce: sedm žen (Pampinea, Fiammetta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile, Elissa) a tři muži (Panfilo, Filostrato, Dioneo — ten vypráví vždy poslední a nejodvážnější příběhy). Jsou mladí, vzdělaní, ze zámožných rodin.
- postavy novel: lidé všech vrstev — kupci, šlechtici, řemeslníci, sedláci, kněží a mniši, krásné ženy, chytráci a hlupáci. Nejsou to typy hříšníků a světců jako ve středověku, ale skuteční lidé s přirozenými touhami.
Typy promluv
Pásmo vypravěče převažuje, v novelách bývá přímá řeč v rozhovorech postav (lsti, přemlouvání, vtipné odpovědi).
Veršová výstavba
Netýká se — próza. Na konci každého dne zazní píseň (balada), kterou zpívá jeden z vypravěčů.
III. část — jazykové prostředky
- spisovný jazyk (v originále lidová italština — toskánština, ne latina) — kniha pro široké čtenářstvo, i pro ženy,
- ironie a satira, hlavně vůči pokryteckému duchovenstvu — kritika církve,
- humor, dvojsmysly, erotické narážky — oslava pozemského života,
- pointa na konci novely — překvapivý zvrat, vtipná odpověď,
- dlouhá, rytmická souvětí podle vzoru antické rétoriky (latinská stavba věty),
- v úvodu naturalisticky věcný popis moru — kontrast s veselostí novel.
Literárněhistorický kontext
O autorovi
Giovanni Boccaccio (1313–1375) byl syn florentského obchodníka, mládí strávil v Neapoli, kde se měl učit obchodu a právu, ale věnoval se literatuře. Byl přítelem F. Petrarky a obdivovatelem Danta — napsal jeho životopis a přednášel o Božské komedii. Dekameron je jeho vrcholné dílo, které vzniklo po velké morové epidemii, jíž byl ve Florencii svědkem. V pozdějším věku se Boccaccio obrátil k víře a k latinským učeným spisům a některé části Dekameronu prý litoval. Více na stránce autora.
Autoři téže doby
Hradecký rukopis — satiry (polovina 14. století)
Česká literatura doby Karla IV. Anonymní satirické skladby (Satiry o řemeslnících a konšelích) zesměšňují podvodné řemeslníky, úplatné konšely a lakomé duchovní. S Dekameronem je spojuje zájem o všední život měšťanů, humor a satira a kritika pokrytectví — ve stejné době, kdy Boccaccio píše o lidech z ulice, objevují se i v české literatuře místo světců a rytířů.
Mastičkář (14. století)
Nejstarší česká dochovaná dramatická památka — zlomek velikonoční hry, v níž se k vážné biblické scéně (tři Marie jdou koupit masti k Ježíšovu hrobu) přidává komická, až hrubá scéna prodavače mastí a jeho pomocníka. Stejně jako Boccaccio míchá posvátné s profánním a nebojí se smíchu a erotických narážek.
Geoffrey Chaucer — Canterburské povídky (asi 1387–1400)
Anglický básník, Boccacciem přímo inspirovaný. Poutníci na cestě do Canterbury si krátí čas vyprávěním — rámcová kompozice stejná jako v Dekameronu. Vypravěči pocházejí ze všech vrstev, příběhy jsou vážné i rozpustilé a satirizují duchovenstvo.
Literární směr
Renesance a humanismus (v Itálii od 14. století): obrat od Boha k člověku a pozemskému životu, víra v rozum a schopnosti jednotlivce, obdiv k antice, rozvoj národních jazyků místo latiny. Boccaccio spolu s Dantem (Božská komedie, na pomezí středověku a renesance) a Petrarkou (Zpěvník, sonety) tvoří „tři koruny“ italské literatury.