Autor: William Shakespeare · Vzniklo: kolem 1600–1601 · Druh: drama · Žánr: tragédie · Směr: renesance
Stručný obsah
Na hradě Elsinor v Dánsku se strážím zjevuje duch nedávno zemřelého krále. Princ Hamlet, který se vrátil ze studií a truchlí, že se jeho matka Gertruda brzy po otcově smrti provdala za jeho strýce Claudia, nového krále, se s duchem setká. Duch mu prozradí, že ho Claudius zavraždil — nalil mu ve spánku jed do ucha — a žádá pomstu.
Hamlet předstírá šílenství, aby mohl pátrat. Královský rádce Polonius si myslí, že Hamlet šílí z lásky k jeho dceři Ofélii. Hamlet nechá kočovné herce zahrát hru o vraždě krále (divadlo na divadle, „Past na myši“) — Claudius ji nevydrží sledovat a prozradí se. Hamlet pak při rozhovoru s matkou probodne Polonia, který poslouchá za závěsem, v domnění, že je to král.
Claudius pošle Hamleta do Anglie s jeho spolužáky Rosencrantzem a Guildensternem a s dopisem, který nařizuje jeho popravu. Hamlet dopis vymění a na smrt pošle je. Mezitím Ofélie žalem nad otcovou smrtí zešílí a utopí se. Její bratr Laertes se chce Hamletovi pomstít. Claudius s ním připraví souboj: Laertův kord bude mít otrávený hrot a pro jistotu připraví i otrávené víno.
Při souboji vypije otrávené víno královna a zemře. Laertes zraní Hamleta otráveným kordem, v potyčce si kordy vymění a Hamlet zraní Laerta. Umírající Laertes prozradí Claudiovu zradu, Hamlet krále zabije a sám umírá. Hamletův přítel Horacio má vyprávět jeho příběh, vládu nad Dánskem přebírá norský princ Fortinbras.
I. část
Literární druh a žánr
Drama, žánr tragédie — hlavní hrdina se dostane do konfliktu (pomsta × svědomí, jednat × přemýšlet), ze kterého nevede cesta bez jeho zkázy, a na konci umírají téměř všechny hlavní postavy. Jde o tragédii pomsty, oblíbený žánr alžbětinského divadla.
Zasazení výňatku do kontextu díla
Nejčastěji se losují:
- zjevení ducha — 1. jednání,
- monolog „Být, či nebýt“ — 3. jednání, Hamletova úvaha o smyslu života a smrti,
- Hamlet a Ofélie („Jdi do kláštera!“) — 3. jednání,
- divadlo na divadle — 3. jednání,
- scéna na hřbitově s hrobníky a lebkou šaška Yoricka — 5. jednání,
- souboj a smrt — závěr 5. jednání.
Téma a motivy
- Téma: pomsta za vraždu otce; rozpor mezi myšlením a jednáním; zkaženost světa, zrada a lež; smysl lidské existence.
- Motivy: duch, vražda, jed, šílenství (předstírané i skutečné), divadlo, smrt, lebka, hrob, zrada, matka, láska, přátelství, moc.
Časoprostor
- Čas: blíže neurčený středověk; děj trvá několik měsíců.
- Prostor: královský hrad Elsinor (Helsingør) v Dánsku — hradby, sály, královnina komnata; hřbitov.
Kompoziční výstavba
Chronologická, 5 jednání podle klasické stavby dramatu: expozice (duch) – kolize (předstírané šílenství) – krize (divadlo na divadle, smrt Polonia) – peripetie (Hamlet poslán do Anglie, Oféliina smrt, Laertova pomsta) – katastrofa (souboj). Části: jednání – scény – repliky.
II. část
Vypravěč
V dramatu není, děj se předvádí v replikách postav.
Postavy
- Hamlet — dánský princ, vzdělaný, citlivý, přemýšlivý, ironický. Ví, co má udělat, ale váhá — pochybuje o duchovi, o smyslu pomsty, o sobě. Je zklamaný z matky a ze světa. Jeho váhání stojí život téměř všechny kolem.
- Claudius — Hamletův strýc, král; vrah a uzurpátor, chytrý, bezohledný, ale trápí ho svědomí (scéna modlitby).
- Gertruda — královna, Hamletova matka; slabá, o vraždě zřejmě neví.
- Polonius — královský rádce, upovídaný, všetečný, slouží moci; umírá za závěsem.
- Ofélie — Poloniova dcera, Hamletova milá; poslušná, křehká, zešílí a utopí se.
- Laertes — Poloniův syn; na rozdíl od Hamleta jedná okamžitě a nechá se zneužít ke zradě.
- Horacio — Hamletův věrný přítel, rozvážný, přežije a má vyprávět příběh.
- Rosencrantz a Guildenstern, Fortinbras, duch krále, hrobníci — vedlejší postavy.
Typy promluv
Dialog a hlavně slavné monology Hamleta (Být, či nebýt), v nichž vyjadřuje své pochybnosti. Hamlet často mluví dvojsmyslně a ironicky — jeho předstírané šílenství je plné narážek.
Veršová výstavba
Hra je psaná převážně blankversem (nerýmovaný pětistopý jamb), hrobníci, herci a Hamlet v předstíraném šílenství mluví často prózou. V češtině záleží na překladu (J. V. Sládek, E. A. Saudek, M. Hilský).
III. část — jazykové prostředky
- metafory zkaženosti a nemoci (Dánsko jako vězení, shnilý stát, zahrada zarostlá plevelem),
- řečnické otázky v monolozích — Hamletovy pochybnosti,
- ironie, slovní hříčky a dvojsmysly — Hamletova obrana i útok,
- kontrast vznešeného verše a lidové prózy hrobníků — tragické vedle komického,
- symboly: lebka (pomíjivost života), jed (zkaženost), divadlo (svět jako přetvářka).
Literárněhistorický kontext
O autorovi
William Shakespeare (1564–1616) byl herec, autor a spolumajitel divadelní společnosti a divadla The Globe v Londýně. Hamlet stojí na začátku jeho vrcholného tragického období (kolem 1600–1608), po něm následovaly Othello, Macbeth a Král Lear. Námět převzal ze staré dánské pověsti o princi Amlethovi, kterou zaznamenal kronikář Saxo Grammaticus. Hamlet je nejdelší a nejhranější Shakespearova hra. Více na stránce autora.
Autoři téže doby
Jan Amos Komenský — Labyrint světa a ráj srdce (1623)
Český myslitel na přelomu humanismu a baroka, o dvě desetiletí později. Poutník v Labyrintu prochází světem a všude vidí přetvářku, marnost a zmatek — lidé nosí masky, vládne pýcha a lež. Hamlet vidí svět podobně: Dánsko je pro něj vězení, dvůr plný lží, matka i přátelé zrazují. Oba hrdinové jsou zklamaní ze světa; Komenského poutník najde útěchu ve víře („ráj srdce“), Hamlet ji nenajde.
Christopher Marlowe — Tragická historie doktora Fausta (asi 1590)
Shakespearův současník a konkurent v alžbětinském divadle. Faust jako Hamlet je vzdělaný hrdina, který touží po poznání a přemýšlí o smyslu života a smrti — a kterého jeho touha zničí. Obě hry jsou psané blankversem a stojí na velkých monolozích hlavního hrdiny.
Miguel de Cervantes — Don Quijote (1605)
Ve stejné době vzniká španělský román o muži, který „zešílí“ z četby rytířských románů. Hamlet šílenství předstírá, Don Quijote mu propadne — oba jsou idealisté v rozporu se světem, jak skutečně je, a v obou dílech se mísí vážné s komickým.
Literární směr
Renesance, anglické alžbětinské divadlo (konec 16. a začátek 17. století): v centru je člověk a jeho vnitřní svět, hrdina s vlastní vůlí a pochybnostmi, hry pro všechny vrstvy, mísení tragického a komického, porušování antických jednot místa a času. Na přelomu století už se ozývá skepse a pocit marnosti, který předznamenává baroko.