Autor: Molière · Premiéra: 1668 · Druh: drama · Žánr: komedie (charakterová) · Směr: klasicismus
Stručný obsah
Bohatý pařížský měšťan Harpagon je chorobně lakomý. Doma šetří na všem — na sluzích, na jídle, na dětech — a v zahradě má zakopanou kasičku s deseti tisíci tolary, o kterou se neustále bojí.
Jeho syn Kleant miluje chudou dívku Marianu, dcera Eliška je tajně zasnoubená s Valérem, který se kvůli ní nechal u Harpagona zaměstnat jako správce. Harpagon ale rozhodne jinak: sám si chce vzít Marianu, Elišku provdá za starého boháče Anselma, protože si ji vezme „bez věna“, a Kleanta za bohatou vdovu. Kleant si mezitím chce půjčit peníze u lichváře a zjistí, že tím lichvářem je jeho vlastní otec.
Kleantův sluha Čipera (La Flèche) ukradne Harpagonovu kasičku. Harpagon zešílí zoufalstvím a obviní všechny. Kuchař a kočí Jakub ze msty udá Valéra. Při výslechu se ukáže, že Valér a Mariana jsou sourozenci a jejich otcem je Anselm — šlechtic, kterého rodina považovala za utonulého. Kleant vrátí otci kasičku výměnou za souhlas se sňatkem s Marianou. Anselm zaplatí obě svatby i nové šaty pro Harpagona a Harpagonovi zůstane to, co miluje nejvíc — jeho kasička.
I. část
Literární druh a žánr
Drama, žánr komedie — konkrétně charakterová komedie: komika vychází z jedné přehnané vlastnosti hlavní postavy (lakomství). Vedle toho komedie situační (záměny, nedorozumění).
Zasazení výňatku do kontextu díla
Nejčastěji se losují:
- Harpagon a kasička, podezírání sluhy Čipery — 1. jednání,
- „Bez věna!“ — 1. jednání, Harpagon a Valér o Eliščině sňatku,
- Kleant a lichvář — 2. jednání, syn zjistí, že lichvářem je otec,
- Harpagonův monolog po krádeži — 4. jednání („Chyťte zloděje!“),
- výslech Valéra — 5. jednání, nedorozumění (Harpagon mluví o kasičce, Valér o Elišce).
Téma a motivy
- Téma: lakomství, které člověka odlidští — Harpagon miluje peníze víc než vlastní děti; střet generací.
- Motivy: peníze, kasička, věno, lichva, sňatek, láska, krádež, podezíravost, sluhové, rodina.
Časoprostor
- Čas: 17. století, Molièrova současnost; děj trvá jeden den (klasicistní jednota času).
- Prostor: Paříž, Harpagonův dům a zahrada (jednota místa).
Kompoziční výstavba
Chronologická, 5 dějství, klasicistní trojí jednota — místa, času a děje. Stavba: expozice (lakomý otec, tajné lásky dětí) – kolize (Harpagon chce Marianu) – krize (krádež kasičky) – peripetie (podezření na Valéra) – rozuzlení (Anselm je otec Valéra a Mariany). Šťastný konec přináší náhoda. Části: dějství – výstupy – repliky.
II. část
Vypravěč
Není — drama.
Postavy
- Harpagon — hlavní postava, typ lakomce: podezíravý, sobecký, směšný i odpudivý; peníze jsou mu nade všechno, i nad děti. Na konci se nezmění.
- Kleant — Harpagonův syn, rozhazovačný, upřímně zamilovaný, otci se vzepře.
- Eliška — dcera, citlivá a poslušná, ale tajně zasnoubená.
- Valér — Eliščin milý, šlechtic v roli správce, lichotí Harpagonovi, aby získal jeho důvěru.
- Mariana — chudá, hodná dívka, miluje Kleanta.
- Anselm — šlechtic, otec Valéra a Mariany.
- Frosina — dohazovačka, chytrá a vychytralá.
- Čipera, Jakub — sluhové, zdroj komiky.
Typy promluv
Dialog (často rychlá výměna replik), monolog (Harpagon po krádeži — mluví sám se sebou, do publika, chytá vlastní ruku), „stranou“ (repliky pro diváky, které ostatní postavy „neslyší“).
Veršová výstavba
Netýká se — Lakomec je psán prózou (u komedie to byla tehdy novinka).
III. část — jazykové prostředky
- opakování slov a frází („bez věna!“) — komický efekt a charakteristika postavy,
- nedorozumění z dvojznačnosti („on mi ji vzal“ — kasičku × Elišku),
- nadsázka (hyperbola) Harpagonova lakomství,
- ironie sluhů a Frosiny,
- spisovný, srozumitelný jazyk, rychlé střídání replik — spád.
Literárněhistorický kontext
O autorovi
Molière (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, 1622–1673) byl syn královského čalouníka. Místo otcova řemesla si vybral divadlo, s vlastní kočovnou společností objížděl francouzský venkov a později se usadil v Paříži pod ochranou Ludvíka XIV. Byl zároveň autorem, ředitelem a hercem — Harpagona hrál sám. Lakomec patří k jeho vrcholné tvorbě spolu se Svatouškem (Tartuffe) a Misantropem. Námět převzal z antické komedie Plautovy Komedie o hrnci (Aulularia). Molière zemřel krátce po představení Zdravého nemocného, ve kterém hrál titulní roli. Více na stránce autora.
Autoři téže doby
Jan Amos Komenský — Labyrint světa a ráj srdce (1623, vyd. 1631)
Český myslitel z doby baroka, o generaci starší. Poutník v Labyrintu prochází „stavy“ lidí a mezi nimi vidí i boháče, kteří jsou připoutaní ke svým pokladům a místo radosti z nich mají jen strach a starosti. Komenský i Molière kritizují chamtivost a přetvářku; Komenský vážně, z náboženského hlediska, Molière smíchem.
Jean de La Fontaine — Bajky (1668)
Vyšly ve stejném roce jako Lakomec. La Fontaine v nich pomocí zvířat zesměšňuje lidské vady — lakotu, pýchu, hloupost, lichotnictví (bajka o lakomci, který přišel o poklad). Stejně jako Molière chce pobavit a poučit — typický klasicistní záměr.
Jean Racine — Faidra (1677)
Molièrův současník, nejvýznamnější autor klasicistní tragédie. Dodržuje stejná pravidla (trojí jednota, pět dějství), ale ve vznešeném žánru — tragédie s antickým námětem a veršem. Ukazuje, že klasicismus rozlišoval vysoké a nízké žánry: Molière povýšil komedii (nízký žánr) na vážné umění.
Literární směr
Klasicismus (17. století, Francie Ludvíka XIV.): rozum a řád nad citem, vzor v antice, přesná pravidla (trojí jednota místa, času a děje; dělení na vysoké a nízké žánry), jasnost a srozumitelnost, cíl pobavit a poučit. Postavy jsou spíš typy (lakomec, pokrytec, misantrop) než jedinečné osobnosti.