Pojmy, které se používají při rozboru uměleckého textu – v próze, v dramatu i v poezii. Literární druhy (lyrika, epika, drama) a jednotlivé žánry jsou rozebrané zvlášť na stránce Literární druhy a žánry, postup celého rozboru v osnově rozboru uměleckého textu.
Kompoziční výstavba prózy a dramatu
Kompozice = způsob, jakým je dílo uspořádáno a strukturováno.
Časová struktura
- chronologická – události jdou postupně tak, jak se staly (Robinson Crusoe)
- retrospektivní – autor se vrací do minulosti (Babička, Velký Gatsby, Osudy dobrého vojáka Švejka)
- rámcová – jednotlivé příběhy jsou zasazeny do jednoho rámcového příběhu (Dekameron, Pohádky tisíce a jedné noci)
Členění textu
- vnější
- próza: díly, kapitoly, odstavce
- drama: jednání (akty), scény (výstupy)
- vnitřní
- próza: začátek (prolog, předmluva), prostředek, konec (epilog)
- drama: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa (podle Aristotela)
Vypravěč
Vypravěč ≠ autor! Vypravěč je textová role – ten, kdo v díle vypráví; nikdy ho neztotožňujeme s autorem.
- vševědoucí – ví úplně všechno o všech postavách včetně jejich myšlenek, sám do děje nezasahuje (realistické romány 19. století, Anna Karenina)
- autorský – ví všechno, co potřebuje vědět, přidává vlastní názory a komentáře a vstupuje do textu („Milý čtenáři…“, „…jak už jsem řekl…“; Babička B. Němcové)
- personální (osobní) – vypráví např. v er-formě, ale neví vše: sleduje děj jen z pohledu jedné postavy, zná její myšlenky, není objektivní (J. Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka)
- přímý (ich-forma) – sám je jednou z postav a vypráví v 1. osobě (D. Defoe – Robinson Crusoe)
- objektivní („oko kamery“) – podrobně popisuje, co postavy dělají, ale nezná myšlenky žádné z nich; nehodnotí, jen zaznamenává, co vidí a slyší (naturalismus – É. Zola, Zabiják)
Vyprávěcí způsoby
- er-forma – vypráví se ve 3. osobě (on, ona, oni); typická pro realismus a naturalismus (Babička, Pýcha a předsudek)
- ich-forma – vypráví se v 1. osobě (já); častější v literatuře 20. století a v současné literatuře, čtenář se snadno ztotožní s postavou (Deník Anny Frankové). Ani tady nezaměňujeme vypravěče s autorem.
- du-forma – vypravěč oslovuje postavu jako „ty“ / „vy“, čtenář má pocit, že je vtažen do děje („jdeš ulicí, slyšíš za sebou kroky…“; M. Torčík – Rozložíš paměť)
Typy promluv
Podle počtu mluvčích
- monolog (samomluva) – promlouvá jen jedna postava, nahlas nebo v duchu (pak jde o vnitřní monolog)
- dialog (rozhovor) – obvykle spolu hovoří dvě postavy
- polylog – rozhovor více postav
Podle toho, jak je promluva v textu vyznačena
- přímá řeč – řeč postavy v uvozovkách, s uvozovací větou:
„S tebou už se bavit nebudu,“ řekl Křemílek a vyplázl jazyk na Vochomůrku. - nepřímá řeč – promluvu postavy podává vypravěč vedlejší větou ve 3. osobě (často „řekl, že…“), bez uvozovek:
Křemílek vyplázl na Vochomůrku jazyk a řekl mu, že se s ním už nebude bavit. - neznačená (nevlastní) přímá řeč – zní stejně jako přímá řeč, jen bez uvozovek:
Křemílek vyplázl jazyk na Vochomůrku. S tebou už se bavit nebudu. - polopřímá řeč – ve 3. osobě, bez uvozovek; nejde o doslovné zachycení promluvy a nevíme ani, zda postava mluví, nebo jen myslí:
Křemílek vyplázl jazyk na Vochomůrku. Už se s ním nebude bavit. - vnitřní monolog – postava promlouvá „sama k sobě“, často v 1. osobě:
Tak s ním jsem skoncoval. Konec. Tečka. Už ani slovo. Už ho nemám rád. - proud vědomí – krajní podoba vnitřního monologu, hlavně v experimentální literatuře; zachycuje neuspořádaný tok myšlenek, asociací a pocitů:
Už ne, už to nevydržím, pryč, kdo je teď můj přítel, on ne, pomoc, mučí mě to, trýzní, trpím…
Kompoziční výstavba poezie
Jak je báseň (nebo celek básní) uspořádán.
- básnická sbírka – básně vydané knižně
- básnický cyklus – skupina básní propojená tématem apod. (může být částí sbírky)
- básnická skladba – rozsáhlejší báseň tvořící samostatný celek
- samostatná báseň
- sloka (strofa) – základní stavební jednotka básně (jako odstavec v próze)
- verš – jeden řádek básně (nezaměňovat se slokou!)
- refrén – opakující se verš nebo sloka
Veršová výstavba poezie
Zvuková a rytmická podoba básně.
- verš – základní jednotka básně
- rým – zvuková shoda konců veršů
- střídavý (abab)
- sdružený (aabb)
- obkročný (abba)
- přerývaný (abcb)
- rytmus – pravidelné střídání přízvučných (–) a nepřízvučných (∪) slabik
- trochej (– ∪)
- daktyl (– ∪ ∪); střídání trochejů a daktylů = daktylotrochej
- jamb (∪ –)
- volný verš – bez pravidelného metra a rýmu (typický pro moderní poezii)
- eufonie (libozvučnost) – práce se zvukem, opakování hlásek, aliterace
Lyrický subjekt
Lyrický subjekt = „já“ v básni – hlas, který v básni promlouvá a vyjadřuje city, nálady a myšlenky (většinou v 1. osobě). Je to textová role podobně jako vypravěč v próze a je prostředníkem mezi autorem a čtenářem. Nezaměňovat s autorem!
- v próze mluví vypravěč, v poezii lyrický subjekt – nikdy „autor“ nebo „básník“
- např. ve verši „Jsem sám a bloudím nocí…“ je lyrickým subjektem ono „já“
Typy lyrického subjektu
- autorský (osobní) – vyjadřuje pocity autora (osobní vyznání); zdá se, že mluví sám autor, ale stále jde o literární konstrukci
- fiktivní – mluví smyšlená postava nebo maska (K. H. Mácha – Máj, Vilém)
- kolektivní – mluví za skupinu, národ, lidstvo („My, kteří jsme čekali jaro…“)
- neosobní – neurčitý, obecný; mluví se bez konkrétní osoby, v obecně platných výrocích („Člověk je poutník, jenž se stále vrací.“)
Časoprostor v poezii
Jak básník zachází s časem a prostorem, v nichž se báseň odehrává. Čas není jen údaj (den, rok), ale prostředek k vyjádření nálady a významu.
Čas
- reálný – děj se odehrává v určité chvíli (ráno, večer, rok 1848…)
- subjektivní – spíš pocit, nálada („čas se vleče“, „okamžik se zastavil“)
- cyklický – roční období, střídání dne a noci, věčný koloběh
- historický – odkaz k dějinným událostem a epochám
- nadčasový – mimo konkrétní okamžik („věčnost“, „nikdy“, „vždy“)
Prostor
- konkrétní – vesnice, město, pokoj, krajina
- symbolický – hory = překážky, moře = svoboda, poušť = samota
- interiér × exteriér – často vyjadřují náladu (stísněný pokoj × otevřená krajina); např. E. A. Poe – Havran se odehrává jen v interiéru, což posiluje pocit strachu, ohrožení a toho, že není úniku
- fantazijní – sen, mytické nebo pohádkové místo
Téma a motiv
Téma – hlavní myšlenka celého textu.
- je to abstraktní pojem, např. láska, pomsta, chamtivost, osamělost
- v díle může být jedno, ale i více (jedno hlavní, ostatní vedlejší)
- skládá se z motivů
Motiv – prvek díla, který dotváří téma („stavební kámen textu“).
- může to být předmět, postava, fráze, barva, zvuk nebo konkrétní situace
- může se v textu opakovat
- více motivů dohromady tvoří téma
Příklad: téma básně = láska; motivy = růže, slavík, milenec, krása, rty, srdce.