Autor: Victor Hugo · Vydáno: 1831 · Druh: epika · Žánr: historický román · Směr: romantismus
Stručný obsah
Paříž, rok 1482. O svátku bláznů je za papeže bláznů zvolen nejošklivější muž města — hrbatý, jednooký a hluchý zvoník katedrály Notre-Dame Quasimodo. Ulicemi tančí krásná cikánka Esmeralda se svou kozičkou Džali. Do Esmeraldy se šíleně zamiluje arcijáhen Claude Frollo, učený kněz, který kdysi Quasimoda jako odložené dítě vychoval. V noci přikáže Quasimodovi, aby Esmeraldu unesl; únos překazí kapitán královských střelců Phoebus de Châteaupers, do kterého se Esmeralda zamiluje.
Quasimodo je za pokus o únos potrestán na pranýři, kde ho lůza týrá — napít mu dá jediná Esmeralda. Od té chvíle jí je oddaný. Básník Gringoire, kterého Esmeralda zachrání před oběšením ve Dvoře zázraků (čtvrti žebráků a zlodějů), se s ní formálně ožení.
Když se Esmeralda sejde s Phoebem, Frollo ze žárlivosti kapitána probodne a uteče. Z vraždy obviní Esmeraldu, na mučení se přizná a je odsouzena k smrti. Quasimodo ji v poslední chvíli unese do katedrály, kde má právo azylu, a ukrývá ji. Tuláci z Dvora zázraků zaútočí na katedrálu, aby ji osvobodili; Quasimodo, který jejich úmysl nechápe, ji brání. Frollo ji mezitím s Gringoirem vyvede ven a nabídne jí záchranu za lásku. Esmeralda odmítne. Frollo ji vydá vojákům. V kobce poustevnice Gudule se ukáže, že Esmeralda je její dcera, kterou jí kdysi ukradli cikáni — matka ji ale neubrání. Esmeralda je oběšena. Quasimodo, který s Frollem sleduje popravu z věže, pochopí, kdo je viníkem, a shodí Frolla z katedrály. Pak zmizí. O mnoho let později najdou v hrobce popravených kostru znetvořeného muže objímající kostru ženy.
I. část
Literární druh a žánr
Epika, historický román — děj je zasazen do minulosti (pozdní středověk), skutečné prostředí a dobové reálie se spojují s vymyšleným příběhem. Typické romantické rysy: výjimečné postavy, kontrasty, vášně, tragický konec.
Zasazení výňatku do kontextu díla
Nejčastěji se losují:
- svátek bláznů a volba Quasimoda — začátek románu,
- Quasimodo na pranýři a Esmeralda, která mu dá pít,
- Frollova vyznání a jeho vnitřní boj,
- záchrana Esmeraldy v katedrále („Azyl!“),
- útok tuláků na katedrálu,
- poprava a Frollova smrt — závěr.
Téma a motivy
- Téma: osudová, nenaplněná láska; krása a ošklivost (vnější × vnitřní); nespravedlnost společnosti vůči vyděděncům; katedrála jako symbol středověké Paříže.
- Motivy: katedrála, zvony, cikánka, koza, pranýř, azyl, vášeň, žárlivost, osud (řecké slovo ANANKÉ vyryté na zdi věže), dítě, střevíček, šibenice, smrt.
Časoprostor
- Čas: 1482, vláda Ludvíka XI., pozdní středověk.
- Prostor: Paříž — katedrála Notre-Dame a její věže, náměstí Grève (pranýř, šibenice), Dvůr zázraků, ulice staré Paříže.
Kompoziční výstavba
Převážně chronologická, s retrospektivami (Quasimodovo dětství, příběh Gudule a ukradeného dítěte). Román je rozdělen na knihy a kapitoly; děj přerušují rozsáhlé autorské pasáže o architektuře a historii Paříže (Paříž z ptačí perspektivy, Toto zabije tamto — kniha zabije stavbu).
II. část
Vypravěč
Er-forma, vševědoucí vypravěč, který často vstupuje do děje komentáři, úvahami a oslovením čtenáře.
Postavy
- Quasimodo — zvoník, znetvořený, hluchý, odmítaný; navenek obluda, uvnitř věrný a láskyplný. Romantický kontrast ošklivosti a ušlechtilosti.
- Esmeralda — krásná, dobrosrdečná, naivní cikánka; slepě miluje nehodného Phoeba.
- Claude Frollo — arcijáhen, vzdělaný, kdysi laskavý, ale jeho nenaplněná vášeň ho dožene ke zločinu. Nejsložitější postava.
- Phoebus — pohledný, povrchní a sobecký kapitán.
- Pierre Gringoire — chudý básník a filozof, zbabělý, komický.
- Gudula (Paquette) — poustevnice, Esmeraldina matka.
- Clopin Trouillefou — „král“ Dvora zázraků; Fleur-de-Lys — Phoebova snoubenka.
Typy promluv
Převládá pásmo vypravěče s dlouhými popisy a úvahami; přímá řeč v dialozích, vnitřní monology (Frollo).
Veršová výstavba
Netýká se — próza.
III. část — jazykové prostředky
- kontrasty (antiteze) — krása × ošklivost, vznešenost × bída, láska × nenávist; typicky romantické,
- detailní, obrazné popisy katedrály a Paříže, epiteta,
- historismy (pranýř, arcijáhen, královští střelci) — atmosféra středověku,
- symboly: katedrála (osud, dějiny), slovo ANANKÉ (osud), kozička (nevinnost),
- autorské vstupy a úvahy, řečnické otázky,
- patos ve vrcholných scénách.
Literárněhistorický kontext
O autorovi
Victor Hugo (1802–1885) byl vůdčí osobností francouzského romantismu — básník, dramatik, prozaik i politik. Román napsal ve svých necelých třiceti letech, v době, kdy bojoval za romantické divadlo (předmluva ke Cromwellovi, drama Hernani). Jedním z jeho cílů bylo upozornit na zchátralou gotickou katedrálu, kterou chtěli přestavět — román vzbudil zájem o památky a vedl k její obnově. Později napsal Bídníky. Více na stránce autora.
Autoři téže doby
Karel Hynek Mácha — Máj (1836), Cikáni (napsáno 1835)
Český romantik, o pět let později. Máchův román Cikáni sdílí s Hugem cikánský motiv, tajemství původu postav a vášnivou, osudovou lásku; Máj romantický kontrast krásy přírody a lidské viny a hrdinu, kterého vášeň dožene ke zločinu — jako Frolla. Oba autoři mají zálibu v temných, výjimečných osudech a tragických koncích.
Walter Scott — Ivanhoe (1819)
Skotský zakladatel historického románu, Hugův vzor. Také zasazuje fiktivní příběh do středověku a líčí dobové prostředí, zvyky a společenské vrstvy. Hugo však přidává víc vášně, kontrastů a sociálního soucitu s vyděděnci.
Alexandre Dumas st. — Tři mušketýři (1844)
Francouzský romantik, Hugův současník. Historický román plný dobrodružství, soubojů a intrik z francouzských dějin (17. století). S Hugem ho spojuje romantický zájem o národní minulost, ale Dumas píše hlavně dobrodružně, Hugo tragicky a s úvahami.
Literární směr
Romantismus (1. polovina 19. století): výjimečný hrdina ve výjimečných situacích, kontrasty, vášeň a cit nad rozumem, zájem o středověk a národní minulost, soucit s vyděděnci, tajemno. Další romantici: G. G. Byron, A. S. Puškin, E. A. Poe, u nás K. H. Mácha a K. J. Erben.